Jak se (ne)stát andělem 7/7 (druhá část)

"Teda, to se ti povedlo!" vyskočil a jásal můj pekelnej chlupáč. "Konečně jsi byla trpělivá, mám z tebe velkou radost." Objal mě. "To díky tobě, Luciusku." smáli jsme se. Teď bude Taťka spokojený.

"ANO, jsem," uslyšeli jsme za zády. 

"Ahoj taťko!" běžela jsem mu vstříc. Vrhla jsem se mu do náruče. Nejradši bych ho i políbila.

"Ble," zvedl se žaludek pekelníkovi.

"Děvče moje zlaté!" pohladil mě Bůh po hlavě. "Věděl jsem, že to dokážeš. Jsem na tebe pyšný."

"I já!" přidal se čerchmant. Byla jsem šťastná. "Dobře děti, myslím, že jste splnili svůj úkol."

"Konečně," plácl si čert přes stehna a práskl oháňkou jako bičem.

"Opravdu?" skákala jsem radostí. 

"Ano, jděte se vyspat a zítra se spolu rozloučíme," s těmito slovy zmizel.

"Slyšelas?" radoval se Lu.

Lusk! A stáli jsme u mého nebeského pokojíčku. 

"Zítra...." skočila jsem mu do náruče a bezmyšlenkovitě ho políbila. Ten polibek..., ach..., hmmm....  to bylo něco úžasného. Byl hebký a něžný, dlouhý a tak vzrušující. Kopla jsem do dveří mého kutlochu a dostrkala Luciuse k postýlce.

"Bude z toho průser." zašeptal mezi polibky.

"Risknu to." odpověděla jsem mu. "Stojí to za to."

Ruce se vydaly hledat ta správná místa. Jeho drápy trhaly můj trapně upnutý obleček, ocásek pomáhal, byl netrpělivější než my dva. Rejdil jako blázen sem a tam a šimral mě na kůži. 

Jeho tlapy uchopily má prsa, ach... Konečně jsme se dočkali. Z venku k nám doléhaly zvuky strach nahánějící bouře, věděli jsme, že se Taťka zlobí. Ještě víc jsme se k sobě přimáčkli, tělo na tělo. Moje ruka svírala okamžitě jeho mužství, nebo ďáblovství...

Ano, ano, po tolika letech, po tolika odříkání, teď to uděláme, ať se stane, co se stane. Budeme se milovat...

Ach, můj bože.

Tfuj.

On líbal můj krk a přitom hledal...

Hledal...

Hledal???? 

"Co hledáš?" měla jsem pocit, že hledá nějak moc dlouho.

"Co myslíš?" ??? Nemohl najít to správné místečko plné tepla a vůně? 

"No, je pořád na stejné místě..." přesvědčovala jsem ho.

"Miláčku?"

"Ano?"

"Kdy jsi naposledy čůrala?" 

"Ježíš, ty máš otázky." To měla být jako předehra? Už zase mě začal štvát. Ale mezi námi, jsem si nemohla vzpomenout.

"A kdy sis naposledy stříhala bobříka?" Ta otázka mi udělala vrásky. 

Osahala jsem se. Nebyl tam. Nebyl tam ani bobr, ani žádné jiné chlupaté zvířátko. Nebylo tam vůbec nic.

"Lásko?!" vykřikla jsem. Zůstal stát jak pokřižovaný a díval se na místo, kde ještě nedávno... 

"Roztáhni víc nohy." nevěřil vlastním očím a já svému dotyku.

"Není tam!" vyslovili jsme oba současně a ve stejný okamžik se rozrazily dveře. Objevil se Otec nejvyšší, Lu klečící u mého rozkroku, skryl svou hlavu, aby nedostal ránu, já schovávala prázdný rozkrok, ale Taťka se......

nezlobil?

Naopak. Smál od ucha k uchu. Oba jsme na něj koukali a nedokázali vyhodnotit nastalou situaci. Stáli jsme proti němu udýchaní, já nahá, moje láska ztopořená...

a Otec nic?

"A co jste si mysleli, vy dva?" kroutil nad námi hlavou. Ukázal na můj žádný ženský rozkrok. "Ona už není žena. Stala se přece andělem."

"NE!" vykřikli jsme se.

"To není možné. Jsem žena, podívej, mám prsa a ramínka, drobné ruce, navíc křidélka, jsou sexy... mám všechno jako žena, jen nemám..." umlčel mě jeho pohled. Jo, neměla jsem ženský klín, to znamenalo, že nejsem žena. Pekelník, který mezitím vyměkl, tloukl hlavou o stůl.

"Tohle jsi nám neměl dělat. Táto!" Další rána roztříštila dubový stůl. Zůstal ležet na zemi, schoulený jako kojenec.

"Vždyť já jí mám rád, chci jí, tak dlouho jsem čekal." vyskočil. "A ona? Co teď bude dělat? Vždyť jsi jí zkazil život!"

Jen jsem tam tak stála a najednou jsem pochopila, jaký trest to měl celý ten čas být.

Nešlo o bolest, kterou jsem prošla, ani o zimu a hlad, nešlo o pekelníkův strach o mně, ani o trpělivost a nesnesitelnost, kterou zažíval celou dobu v nebi. Šlo celou dobu o nás dva. Nechal nás spolu být, aniž bychom byli ‘spolu’, nechal nás po sobě toužit, nechal nás čekat, že to jednou skončí a my uděláme to, po čem toužíme nade vše.

To byl náš trest, nikdy se nespojit, nikdy neokusit zakázané.

Stála jsem tam jako anděl, jako Amor, který se nikdy nedotkne čerta, protože to je a vždy bylo nemyslitelné. Nemožné. Moje láska se na mě dívala smutně, oba jsme věděli, že tohle je opravdový konec naší lásky.

Bůh si mnul ruce a podivný povědomý hlásek se posmíval kdesi za ním. 

Ale ať jsem byla smutná, jak jsem chtěla, u srdce mně zamilovaně pálilo a v břiše mi lítali motýli jako diví.

"To není možné." řekla jsem najednou. "Já to pořád cítím. Miluju ho."

Otec se ke mně otočil. I Lucius přestal zuřivě bušit hlavou.

"Ano, cítím to." Srdce mi bilo, věděla jsem to. "Nikdy ho nepřestanu milovat." Vzala jsem ho za ruku a očichala jeho pekelnost z dlaně. Bylo to tam. "Je to tam. Říkej si Otče, co chceš, ale já ho miluju."

Otec se zadíval na moji ruku položenou na srdci, viděl pohled, jakým se dívají jen zamilovaní. Políbila jsem Luciuska a on vášnivě opětoval polibek.

Bůh se jen díval, nevyslal žádný blesk, neumravňoval nás. 

"Taky to tam mám," přitiskl mě Lucius k sobě, div mi nevymáčkl duši z těla. 

"Určitě?" zeptal se náhle Otec. "Milujete se?"

"ANO!" řekli jsme svorně a nepřestávali se líbat. Vzrušení naplnilo celý pokoj. Růžová vůně spálené cukrové vaty se vznášela všude kolem.

"Tak dobře, dobře..." uslyšeli jsme někoho dalšího. Stejný hlas, který kdysi křičel u svaté stolice a uděloval nám tresty. Znala jsem ho, ale nevěděla jsem komu patří.

Někomu, někomu... můj mozek bojoval s pamětí. Někomu...

"Někomu, koho jsme snědli, Bohunko." zašeptal čert do ticha.

"AMORE!" vykřikla jsem. Vystrčil hlavinu za Tátovými zády. "Amorku! Jsi živý!" běžela jsem ho obejmout. Lucius vztekle dupnul kopytem, ocas ho praštil po čele.

"Zmetek bílej pernatej." ulevil si pekelník.

"Je živý!" poskakovala jsem a jásala, jako děti u vánočního stromku. "Taťko, on žije." zpívala jsem. "Ooon žije, žiiiiije, žijeeeee, ooooooon je živýýýýýýýý." Tancovala jsem radostí.

"Jo je živej!" zavrčel pekelník. Dal ruce v bok. "A co bude jako dál?"

"Čekal jsem, že se zeptáš..." odpověděl Amor.

"Teď." podíval se na Taťku, ten opětoval jeho pohled a oba se usmáli.

LUSK! Ne LUSK! jako od Luciuse, bylo to jiné lusknutí, neznámé a čisté. Téměř božsky nevinné. Koukla jsem na Boha.

BOŽSKÉ LUSKNUTÍ? 

V tu chvíli mi upadla křídla a znovu narostl bobr. Lu jen polkl a já se styděla, jako první den, kdy mě viděl nahou. .

Amor vytáhl z toulce šíp a namířil na mě... "Ještě to musím amorsky posvětit." mrkl a...

Hádejte. ¦

***

Velmi vám všem věrným čtenářům děkuju, že jste to vydrželi až do konce, i když někdo prý přeskakoval, no nedá se nic dělat. Snad se to dalo :)))

Díky. Příště už zase moje klasický sny. 

0 Papa Bohunka

***

Tohle je tak, hmmmmm....... ¦ > + d d 

... a teď celou romantiku opět zabiju ... SCOOTER!!! ¦

Tohle je moje krev, tohle můžu v jakoukoliv denní dobu. IT´S ME!