Zapomenout je někdy vysvobození

Otevírala opatrně dveře, věděla, že on ji nečeká. Dostala bláznivý nápad překvapit ho v práci. Přinesla mu jablko. Ještě než je uviděla, zaslechla je....   

Nechtěla se dívat, ale nemohla odtrhnout oči. Ona, on... Hrubě jí trhal za dlouhé vlasy a ona sténala blahem. Udělalo se jí mdlo. 

Neměla sem chodit. Neměla!

Položila v tichosti jablko na zem a odešla se slzami v očích. Odešla.

***

"Bože, to byla jízda!" Držel ještě chvíli pevně svou sekretářku a zhluboka dýchal. Ona by se ještě ráda mazlila, ale on měl jiné plány. Bylo po všem a jeho touha opadla. Opět se stal jejím šéfem.

"Hele, jsou otevřené dveře!" cupitala na jehlových podpatcích, aby je zavřela. Byla k pousmání, jak si stahovala sukni.

"Cože?" zbledl, když na zemi uviděl položené jablko. 

***

"Lásko!" napsal sms, "vrať se!"

***

"Miláčku, jsi vzhůru?" zaslechla. Oči měla, jako by jí je někdo slepil.

"Maminko?" něžný hlásek a pak ucítila dětskou ruku na své paži. Automaticky se jí na tváři rozlil úsměv.

"Ano, koukej, taťko, koukej! Mami..." radovalo se to malé stvoření.

"Lásko, jsme tu." Zaslechla. Kývla, ani nevěděla proč.

"Nechvátej, pěkně pomalu, odpočívej." řekl ten cizí hlas. Pak ucítila letmý polibek na tváři.

"Můžu si vlézt k ní?" škemral ten roztomilý hlásek.

"Ne, broučku, musíme nechat maminku odpočívat." zaposlouchala se do toho hlasu.

‘Kdo to je?’, snažila se rozluštit tu hádanku.

"Jen jsem se chtěla přitulit, aby mamka věděla, že jsem tu." zakňoural smutně hlásek.

‘Aha, holčička,’ řekla si. Měla ráda děti.

***

"Mamko!" hopsla ji do postele ta maličká. Rozesmálo ji to. Okamžitě ji ta malá políbila a přitiskla se.

‘Hmm, jasně, tohle bude zřejmě skrytá kamera.’ Chtěla se rozhlédnout po pokoji, ale strašlivě ji bolela hlava. 

"Pomalu," přiskočil k ní muž s tím divným hlasem. Nyní teprve se na něj podívala. Byl to vysoký mladý muž, s jizvou na pravé tváři. "Musíš se šetřit, lásko."

"Lásko?" rozesmálo ji to. 

‘To by mě zajímalo, kdo si tohle vymyslel. Možná, že ...’ v tu chvíli si ale nedokázala vybavit jediného člověka, který by v téhle frašce mohl být namočený.

"Miláčku, bolí tě něco?" byl starostlivý ten cizí hlas. Rukou si osahala levý prsteníček, uculila se, žádný prsten ani otlačenina od prstenu. 

‘Prý, miláčku... Teď vstoupí někdo s kamerou a všichni budou tleskat a smát se, jak ji napálili.’ Hledala po pokoji nějakou miniaturní kamerku, která vše natáčela, jistě to byl jen hloupý žert.

NIC!

***

"Jsme rádi, že se vám tak rapidně zlepšil váš zdravotní stav. Nečekali jsme tak brzké nabytí síly."

Lékař, toho poznala ihned, měl bílý plášť.

"Pane doktore, nějak nevím, co se stalo."

"Měla jste autonehodu, při níž jste si poranila mozek. V této chvíli není důležité, abyste si vzpomněla na tu hroznou situaci, mozek se ji bude snažit spíše vymazat."

Chvíli čekala a pak se zeptala.

"Jak se jmenuju?"

Lékaři se vytratil z tváře profesionální úsměv.

***

‘Jmenuji se Veronika Malá. Měla jsem autonehodu a ze svého života si nic nepamatuju. Kdo jsem? Jsem matka, té malé holčičky a prý manželka toho hlasu. Bože jsem matkou? Jak se to mohlo stát? Zřejmě ale nenosím prstýnek, protože po něm není ani stopa.’ 

V hlavě jí to šrotovalo, stále nechtěla uvěřit, že by byla matkou. Ta malá je jako by jí z oka vypadla, ale vzpomínky na miminko nebo dokonce na porod žádné nemá.

***

"Maminko, koukej, namalovala jsem ti obrázek." ukazovalo to maličké stvoření svůj výkres. Paní, pán a dítě, které vede pejska. 

"To jsi ty, to taťka, to jsem já a tohle je Max." pokývala hlavou a podívala se na muže s cizím hlasem. Vůbec se nepodobal nikomu, kdo by se jí kdy líbil. Štíhlý, témě bezvlasý, vysoký, zřejmě sportovec, hnědé oči a docela pěkně tvarované rty. 

S tímhle mužem jsem zplodila dítě? Spala jsem s ním? Jaký asi je? Myšlenky na toho muže se jí vracely v každou volnou chvilku.

***

"Pane doktore," zvedla slzavé oči. Díval s na ni s pochopením.

"Nebojte, časem se všechno vrátí a vy si vzpomenete. Z fyziologického hlediska jste naprosto v pořádku, jen si musíte utřídit myšlenky a vzpomínky přijdou samy."

"Nemůžu jít s tím mužem z nemocnice." chápal její obavy. 

"S vaším manželem," zvedl její pravou ruku a ona spatřila otlačeninu od snubního prstenu. 

‘Nosím ho na pravé?‘ 

"Je to cizí člověk, vůbec nevím, kdo to je."

"Věřte mi, váš manžel vše pečlivě prokonzultoval s psychologem a ví, jak k vám má přistupovat. Vše se spraví."

***

Verunka ji celou dobu na zadní sedačce mačkala ruku. Jako by se bála víc než ona.

"Maminko, budeš se mnou spát v pokojíčku?" pohlédla rychle do zpětného zrcátka. Ty hnědé oči přikývly a pohyb uší naznačil, že cizí muž se usmál. 

"Samozřejmě," pohladila té maličké hlavinku. Holčička ji přirostla k srdci okamžitě.

Ale cítila, že ten cizí muž bude problém. Seděla v autě a jela s úplně neznámými lidmi do východní části města, kde se prý nacházel jejich společný dům a zřejmě i bouda pro Maxe. 

Srdce se jí třáslo, co bude dál?

***

Party na její návrat.

"To je Marta, Karel, Hanka, Tomáš..." na každý obličej kývla, pozdravila a dál hledala cokoliv, co by ji připomnělo život pře nehodou. Nikoho neznala, nikoho!

Všichni se smáli, pili a veselili se. Ale ona byla ztracená, na alkohol ani na jiné radovánky neměla chuť, brzy se stáhla a odešla do dětského pokoje k Verunce.

"Můj rytíř umí pohádky a do snů mi je zpívá...," ležely spolu a holčička broukala mamince písničky, které jí prý dřív zpívala ona sama.

"... když noc už sedí za vrátky, když den dávno už zívá..." projížděla prsty dlouhé vlásky maličké a vnímala každé slovo. Bylo jí krásně.

***

Cizí muž přestával být cizím, byl velmi galantní, trpělivý a spíš kamarád než manžel. Často spolu jezdili  celá rodina na výlety, ukazovali jí fotografie z míst, kde trávili prázdniny nebo dovolenou. Přestala z něj mít obavy, spíš se jí zalíbil. Žili jen vedle sebe, ale cítila jiskření, které si vždy představovala, vzrůstající vzrušení, když kolem něj prošla a ucítila jeho kolínskou.

Občas se ho dotkla, podala mu ruku a on ji pak dlouho držel. Mluvili spolu a pomalu se poznávali.

"Kdysi jsme taky takhle seděli," řekl jednou. "To jsme spolu teprve chodili."

"Opravdu?" usmála se. "A co se stalo pak?" 

"Pak si mě políbila." zasmál se. Okamžitě se zvedla a udělala to.

"A co bylo potom?" flirtovala.

Otočil hlavu k ložnici. "Tehdy jsme ale byli u vašich na chalupě..."

Vzala ho za ruku.

Usmáli se. Věděli, že ...

Dveře se za nimi zavřeli a oni ... 

***

Měli štěstí v neštěstí, že mohli znovu prožít jejich poprvé. On po tak dlouhé době opět držel svou milovanou ženu v náručí a ona podruhé v životě okusila své poprvé se stejným mužem.

Nikdy si nevzpomněla na život před nehodou, ale o to víc si do paměti zapisovala každý prožitý okamžik. Nové přátele, nové prožitky, nová chvění, nové pocity z blízkosti své dcerky.

Ať už se tehdy stalo cokoliv, bylo dobře, že to odešlo, protože oni dva byli stvořeni pro sebe.

Žádná skrytá kamera, jen slepení rozbitého džbánu opravdu pevným lepidlem.

***

Láska je anděl, maskovaný jako chtíč
Tady v naší posteli, až přijde ráno
No tak, zkus to a pochop
Jak se cítím pod tvým velením
Vezmi mi ruku, když se slunce sklání