Nevlastníš ji! Není tvůj majetek! Pochop to, je to živá bytost!

Přicházela noc. Stmívalo se, už to znal z předchozích týdnů. Překrásná tichá atmosféra. Kened ležel na zemi zmožen kilometry ve svých nohách. Už nemohl. Jeho pobyt se krátil a on stále ještě nenašel, co hledal.

Vlastně ani sám nevěděl, co hledat. Jen...

Trochu byl zklamán. Stále častěji se přemlouval, že by zde zůstal, bylo tu krásně a on se tu zamiloval.

Ale domov byl domov.

Měl tam přepychový dům, drahý auťák, v bance prachy... Ale nikdo ho tam nečekal. Žena mu utekla za jiným, prý byl příliš sobecký. On? To určitě..., byla to kráva a nevážila si dobrého bydla.

Když na Zéland odjížděl, nemyslel si, že mu tak přiroste k srdci. Miloval tu všechno. Přírodu, teplo, floru i faunu. Lidé byli přátelští, takové doma nepoznal. Letenku už měl koupenou dávno, přece ji nevyhodí, když ho stála tolik peněz.

Povaloval se, žvýkal stromovité zelí, přemýšlel, proč se to jmenuje zelí, když jemu to chutná jako čerstvé sladké mandle. Příjemná chuť se mu rozpouštěla v ústech, uslyšel tupý zvuk, jako když skočí něco ze stromu na zem. Pak náhle ucítil u své volně položené dlaně nějaký pohyb.

Pomalu zvedl prst a dotkl se. Ucítil peří. Jemné, studené peří. Otočil hlavou a rozkoukával se v příchozí tmě. Byl to pták.

DODO! :))

Napadlo ho.  Musel se usmát své hloupé myšlence. 

Přes půl metru vysoká baculatá postava.

Ale byl to pták. Byl to nějaký noční pták, nelétavý, jen tak pajdající pod stromy. Byl to těžký, docela velký papoušek.

Nechtěl ho vyplašit a tak k němu jen ještě víc natáhl ruku a pohladil ho po hlavě. Pernatec ucukl, ale zůstal. 

Kened utrhl kousek zelí a podal je tomu podivnému ptáčkovi. Měl malinká černá očička a tvář skoro jako sova. Ptáček si vzal potravu a přiblížil se ještě o kus. 

Otevřel dlaň a ten vystrašenec se natiskl až k ní. Jakoby se mazlil. Byl roztomilý. Druhou rukou pomalu sahl do batohu pod hlavou a vytáhl foťák. Tohle musí zdokumentovat.

CVAK!

Íííí... vyděsil se tlouštík a odskočil pryč.

Sakra! Vynadal si.

***

"To není možný!" Křičel radostí Maui. "Víš, co to je?"

Kened neměl tušení. Nějaký divný pták, něco jako sova něco jako papoušek?

"Neuletěl, možná měl poraněná křídla." Pokrčil rameny.

"Tohle je vzácnost!" Poskakoval radostí. "To je Strigops habroptila"   

"Co?" 

"To je kakapo soví." Štěstím jen zářil. "To je nejvzácnější papoušek na světě." Plácl se do čela. "Bydlím tady čtyřicet let a nikdy jsem ho neviděl na vlastní oči. Jen hlas samečka, když láká samičku, to jsem párkrát zaslechl."

***

Opět padla tma. Ležel na svém místě, jako včera. Chtěl ho ještě jednou vidět. Ještě jednou se dotknout. Možná, že se včera tak vylekal, že dnes už se neukáže.

Nadšením ale nevydržel a usnul. K ránu ho probudil zvuk tichého našlapování. Pootevřel oči a pomalý úsvit ukázal majitele krůčků.

Ano, přišel zase. Nebál se. Přišel sice opatrně ale hned došel až ke Kenedovi a natlačil mu hlavu do dlaně.

Chtěl pohladit? Něžně ho pomazlil a prstem podrbal pod zobákem. Kakapo, jak mu říkali domorodci se přimáčkl celou svou vahou k dlani a zavřel oči. Turista se posadil a opatrně si ho přišoupl blíž. Nebránil se, dokonce se papoušek schoulil do jeho náruče. 

***

Noc co noc se přátelili. Zjistilo se, že je to slečna. Byla menší než by měla být, zřejmě horší strava při dospívání. Byla tak mazlivá a miloučká. Říkal jí Loui.

Čas se krátil a Kened musel odjet. Co dělat? 

Ona byla to nejvzácnější na světě..

Kdyby ji vzal s sebou...

Život v perfektně vybaveném výběhu, bez predátorů...

On by byl celebritou... vždy po tom trochu toužil... 

Novináři...

Televize...

***

"Tady moje malá." Pyšně jí ukazoval její byteček. Dokonalé místo jako pro ptáka ohniváka. Zlatá klec, vysázená diamanty, perfektně vybavená, aby maličké nic nechybělo.

Loui se usadila. Měla se krásně. Kened za ní chodil den co den (noc co noc) a mazlil se s ní. Byli jako přátelé. Věřila mu. Žila si jako v bavlnce.

Chvíli. 

Kened nevydržel to nutkání ukázat ji celému světu.

Z počátku ji jen občas vzal někam na focení, samozřejmě v noci, protože přes den spala...

On se stal slavným. Zvali ho na rozhovory, vyptávali se na malou a chtěli o ní vědět úplně všechno. Když přišla televize nelenil a vytáhl ji z jejího pelíšku v poledne. Vyčerpaná se vždy vrátila do své zlaté klece.

***

"Loui, vstávej." Budil ji zase. Už ji nehladil a nemazlil. Už neznala teplo jeho dlaně. Loui unaveně zvedla hlavičku a smutně se koukla svýma malinkýma očkama.

Na dně klece zahlédl pár žlutých peříček. Smutnila a trápila se.

Chtěla jeho pozornost, jeho lásku.

Ale on?

Celebrita. Staral se jen sám o sebe.

"Dělej," zvedl hlas. Postavila se na nožky a nechala se vyndat na další focení. Už se pyšně nenakrucovala, jak tomu bylo na začátku.

"Koukněte, jak je krásná." Šťouchl do ní, aby se víc napřímila. Zvedla hlavu výš, aby byl Kened - pán - spokojený.

Zvedal ji zobák ještě výš, roztahoval křídla, ukazoval prsty na nohách. Když se dostatečně vychlubil svým úlovkem, zase ji zavřel do zlaté klece. Všichni byli spokojeni.

Všichni???

***

"Papoušku, vstávej." Křikl a bouchl do drátů vězení. Loui se vylekala. Časem byla ráda, když se on někde zdržel a fotil se do předních časopisů.

Byla ráda sama. Sice zavřená v kleci, ale sama.

Kened se změnil. Jen ji využíval ke svým potřebám, k penězům a ke slávě. Loui zatím chřadla a slábla. Potřebovala přes den klid a ticho. Ale v jejich domě se to hemžilo novináři, cizími ženami a ukřičenými dětmi, pro které byla chvilkovým potěšením.

"Můžeme si jí půjčit?" Křičely jedno přes druhé.

"Samozřejmě." Vytáhl jí násilím a podal do dětských bezcitných rukou.

Mačkaly ji, trhaly si na památku její peří, fotoaparáty blýskaly jednu fotku za druhou. Papoušice byla vyčerpaná. Už nechtěla žít ve zlaté kleci, nechtěla žít vedle Keneda, kterého už nezajímala. Doteky cizích lidí ji bolely.

Nevydržela tu bolest a... Štípla!

"AU!" Zařvalo jedno z dětí.  

Kamery a mobily se otočily jejím směrem. Dítě ji upustilo na zemi až to žuchlo.

"Ona mě štípla." Řval ten spratek a držel si prst.

"Cože?" Zařval Kened. Nikdy předtím ho neviděla tak vzteklého. Násilím ji popadl za krk a hodil s ní do klece.

"Ty mrcho, jedna nevděčná." Křičel, když se vylidnilo.

Třásl klecí a mlátil do ní.

"Co si myslíš?" Byl brunátný. Bála se ho.

"Pálí tě dobré bydlo? Máš se tu jako v bavlnce. Nic ti nechybí. Nejsou tu žádní psi, ani krysy. Jak bys asi žila v pralese, co?" 

Napil se vodky. Pak mrštil lahví o protější zeď. Rukou smetl ze stolku veškeré sklenice se šampaňským.

"CHCÍPLA BYS TAM!!!"

Hodil do sebe ještě pár panáků a odešel.

Krčila se v koutku svého krásného domova, kterého si nevážila a bála se, že se vrátí. Byla ji zima. Nožky se jí třásly, srdíčko tlouklo. Co sní bude dál?

Doťapala k nádržce s vodou a smočila zobák. Byla vyprahlá, unavená, zničená.

***

Jak to dopadlo se slavnou Loui? 

Žila v přepychu a přesto se trápila.

Byla slavná, ale v podstatě jen přežívala.

Nebyl to život pro ni.

Ona milovala svobodu, volnost a přírodu.

Vyměnila tohle všechno za lásku, která se nakonec nepovedla.

***

Netrhejte ptáčků křídla, nechte je žít ve svém přirozeném prostředí. Jsou tam šťastni. :)

***

Chci poděkovat příteli na telefonu :) za vyčerpávající informace o Loui a trpěllivost.

***

Dnes videoklip, tak nějak sem patří.