Divá Bára-Viktorka

Možná to nebudu vyprávět úplně přesně, ale potkala jsem divou Báru, časem jsem ji sice v hlavě přehodnotila na Viktorku od splavu, ale vzhledem to byla spíš divá Bára. Divá Bára s mozkem a srdcem Viktorky. Okouzlující...

Okouzlila mě na první pohled. Ženy mě zajímají mnohem víc, než muži, za každou druhou se otočím, ale muži, pardon, za vámi se otočím opravdu jen zřídkakdy. Muž musí něčím oslovit, zaujmout třeba jen pohledem, vůní, holohlavostí (chacha) nebo vráskami... To by bylo asi na dlouho. 

Moje divá Bára-Viktorka přistoupila v Dačicích do vlaku. Už jsem si ji přivlastnila, jak čtete, protože ona byla osobnost. Ženy jsou tak zajímavé svým chováním, mluvením, samozřejmě krásou a ženskostí... Ženy jsou překrásné, i když mají pár kilo navíc, i když nemají úzké kotníky, stačí oči, tvar rtů, nebo vlasy... jsou výtvorem fantazie přírody a to mě na něžnějším pohlaví baví. Jak jsou každá jiná.

Zpět k Báře-Viktorce...

Když přistoupila do vagonu (jezdíme šugálou, malý vláček o dvou vagonech), okamžitě jsem ucítila vůni fialek a máty, lehký výpar piva a ženské zpocené tělo. Byla to velká holka, hodně velká, něco málo ke třicítce, silná, krev a mlíko, velká prsa, boky a úžasně nahé nohy. Byla bosa, celý její zevnějšek napovídal, že večer předem si užívala života se vším všudy. Měla dlouhou rozevlátou sukni, obrovský výstřih bez podprsenky, nádhera, opravdu hodně úzký pas, a černé, havraní, dlouhé a husté vlasy až do půli zad. Od chodidel až ke kolenům měla rozmazanou špínu, červené nehty byly zamazané zaschlou hlínou.

A když sedla naproti... uviděla jsem je. Ty její oči!!! Černé a veliké jako hodně hluboké studně, řasy dlouhé a zatočené, rty plné a k zulíbání, nosík oproti tomu maličký, a když se usmála (smála se neustále) ukazovala veliké, překrásné bělostné zuby. Mohla jsem na ní oči nechat. Nádherná bytost bez známek jakéhokoliv make-upu. Přirozená královna krásy.

Byla tak dokonalá. Bláznivá krása, která voněla po jaru a ženskostí... zaplavila celý prostor, nenašel se nikdo, kdo by na ní nezíral.

V jedné ruce si nesla pivo (jak jinak, bylo z ní cítit, že žije rychle a starosti si nedělá) a v druhé  pytlík s rybičkou ze zverimexu.

Moje dcera Zdenýška si ji hned zamilovala. U ní to není nic neobvyklého, ona miluje každého, ale myslím, že celý vagon se zamiloval do podivuhodné bytosti, která si nahnula z plechovky, roztáhla nohy, šupla mezi ně lehkou sukni a políbila pytlík s rybkou.

"To je Tatra," řekla směrem ke Zdenýšce a ukazovala ji maličkou rybičku. Jako bývalá mladá chovatelka jsem hned věděla, že rybka je Tetra, ale tahle roztomilá, divá žena to zřejmě popletla, špatně slyšela, nebo zkrátka přejmenovala koupenou rybku.

"Chudák," řekla Zdenička.

Divá žena se zarazila, položila pivo a naklonila se k malé. "Proč? Proč je chudák? Já si ji koupila, aby nebyla zavřená v akvárku, víš?" všichni ve vlaku jsme se pousmáli. Koupila ji pro své potěšení, aby ji nosila v malém pytlíku v třicetistupňovém horku... "Zachránila jsem ji." řekla ještě ke Zdeničce.

"Je sama," odpověděla dcerka. Ona má velké srdce a je jí líto každého osamoceného tvora, brouka, člověka, živočicha...

"Není sama, má mě." řekla Bára-Vikrotka a políbila znovu pytlík.

"Je sama," řekla malá a divoženka se zamyslela.

"Asi jsem jí měla koupit kamaráda..." přemýšlela. Otočila pytlík k obličeji, aby dobře viděla rybku.

"Miluje?" zeptala se Zdenička.

"Ano, moc." mazlila se s pytlíkem. Pak se sehnula, položila pytlík mezi chodidla a zvedla plechovku. Chtěla se napít, ale Zdenička udělala svoje: "Ble." a ona zpozornila a položila pivko zpět na podlahu. Zdenýška vyndala z batůžku jablko a dala ho Báře-Viktorce.

"Jo, máš pravdu," zastyděla se před dítětem překrásná ženština a poděkovala. Zakousla se do ovoce, až šťáva vystříkla kolem. Její bílé zoubky ukusovaly slupku a ústa polykala mošt. (plechovku při vystupování z vlaku nakonec zapomněla na zemi)

"Kam jedete?" zeptala se, když se rozhlédla kolem. Sedělo nás tam asi dvanáct dětí a čtyři maminky, klasický letní výlet.

"Do Slavonic." odpověděla jsem jí.

"Já taky, musím se vrátit, včera jsem přespávala v Dačicích, nemohla jsem se vrátit domů, protože jsem potkala Petra." zasnila se, zrudla a nádherně se usmála.

"Znáte ho?" odhodila vlasy z ramen, aby ji nepadaly do jablka.

"Petra?" ptala jsem se. Znám spoustu Petrů, ale že bych znala toho jejího... byla by to veliká náhoda.

"Ano, on je moje láska už od dětství, vždy když jsem ho viděla, představovala jsem si, že se milujeme." oči měla přivřené, zřejmě si přehrávala včerejší divoký večer... kdoví?

"Asi nee," přiznala jsem. Bylo jí kolem třiceti, Petrové v jejím věku mne nezajímají.

"On je zpěvák." pokračovala.

"Aha," no tak to už vůbec, zpěváky z podia na letních kempech nedávám. "A co zpívá?"

Zdenička nemohla spustit oči z jejích bosých nohou, v létě občas taky chodíme po Telči bosy, ale že bychom vyjely vlakem na výlet bez bot... síla! Divoženka ji pohladila po rezavých vláskách a usmála se na ni.

"Včera jsem ho poznala osobně." to musí být skvělé potkat svou hvězdu. "On je tak úžasný, krásný a jak zpívá..." rozplývala se blahem.

V tom ji zvonil telefon.

"Ahoj," vesele pozdravila. "Už jedu domů."

... něco něco v telefonu ...

"Jsem v pořádku, včera jsem trochu pila. Chichi, a potkala jsem Petra." opět zrudla, zasnila se a pohladila si stehna.

... člověk na druhé straně musel mít radost ...

"No přece ....uka." nerozuměla jsem.

... člověk na druhé straně se nahlas smál ...

"Voněl? Jak to myslíš, jestli už trochu nezaváněl." najednou se nadšení vytratilo, byla smutná, zklamaná.

... ještě pár vět ...

"Zastavím se u Káji a pak domů, slibuju."

... zřejmě ahoj ...

"Ahoj." smutně zvedla svou rybku a bylo vidět, že v hlavince ji to šrotovalo.

"On říkal..." podepřela si bradičku. 

Zdenička ji vrátila pohlazení. Ucítila, že je holka smutná.

"Ona se mě ptala, jestli už nezaváněl." řekla nahlas. "Co tím chtěla říct?" ptala se nás.

"On páchnul?" zeptala jsem se. 

"Ne, ne vůbec ne, naopak, voněl a byl velmi něžný, zpíval mi do ucha jeho písničky. Sice jsem se ráno pod podiem probudila sama, ale asi musel narychlo odjet, že se ani nerozloučil." vysvětlovala Bára-divoška a nám to začalo docházet. Využil její naivitu a možná i opilost. Chudinka malá. Ona ale zářila štěstím, smála se svými krásnými, velkými zuby, oči jí svítily a zasněný pohled říkal vše. "Zpíval mi... ‘stíííín katedrál, půl nebe s bůůůhvííííí s číííím...." 

"Petr?" zeptala jsem se. Myslela jsem samozřejmě Muka.&

"Ano." zářila ona. "Tak ho znáte?" tetelila se štěstím. "On je tak sladký a včera večer to bylo..."

"Miluje?" zeptala se Zdenička. (ona to jinak říct neumí, ale vždy když vidí muže a ženu nebo i zvířecí pár, ihned řekne, že se milují a že budou mít děti)

"Ano, ano... milovali jsme se." ano, bylo to na ní vidět. Její uválené oblečení, špína za nehty, opička z alkoholu, neupravený výstřih bez podprsenky... pohled na ní řekl vše. Bylo to romanticky divoké splnění jejího snu.

"A dítě?" pokračovala Zdenička. Jen to ne, blesklo mi hlavou. Bláhová, malá-velká divá Bára-Viktorka by si jedním krátkým setkání s hudební hvězdou možná zkazila život.

"Hmmm..." zavřela oči divoška. Už se viděla, jak tlačí kočárek... 

Nikdo ve vlaku jí nedokázal zkazit náladu a říct jí, že Petr Muk je už několik let na nebi. Seděla tam tak krásná a tak nevinná... divá, živá, živočišná, ženská, mateřská a neskutečně dětinská. Ať si sní o Petrovi a věří, že ji předchozí noc zrovinka on miloval. Proč ne?!

Ještě jsme ji uviděli ve vinárně popíjet červené, u stolku s ní seděli tři mladí muži, rybka Tatra (ještě žila) se v pytlíku válela na zemi a divá překrásná Bára-Viktorka se smála od uchu k uchu a dávno zapomněla, že ještě před pár hodinami byla zamilovaná do úžasného Petra Muka.

Byla to zvláštní holka, chvilku mi ji bylo líto, pak jsem jí ale záviděla její naivní pohled na život. Milovala se s Petrem Mukem, který ji vyznával lásku písněmi... Lásku na jednu noc. Šťastná to žena... ¦

Kdyby ji Petr Muk znal, jistě by tahle píseň byla pro NI! ¦¦¦