Středa 14. dubna 2021, svátek má Vincenc
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 14. dubna 2021 Vincenc

Jak se (ne)stát andělem 4/7

1. 04. 2021 5:00:00
„VSTÁVAT!“ vyštěkl na mě. Hlava se snažila nevybouchnout. Kde byla jeho milá péče a čokoláda? „Kruci, kolik je hodin?“ byla jsem mrzutá. Nejradši bych ho kopla do kopyta.

„Dítě!“ zaslechla jsem vážnou řeč. Přišel sám Otec. „Ode dneška žádné klení, žádná sprostá slova... Je dvanáct čtyřicet pět.“

„Člověče, zbláznil ses?“ mnula jsem i oči. Tři čtvrtě na jednu??? V noci??? Pekelník byl naježený. Nervózní.

„Obleč se.“ Hodil po mně něco v modré barvě. Jak jinak! Co třeba červenou? Jde mi líp k pleti. Miluju červenou, je tak divoká.

„Jdeme na první vážení.“ gentlemansky mi Taťka naznačil, abych se oblékla a následovala ho.

„Co?“

„Dělej.“ Sakra, Lucius byl ale protivnej, jako čert v nebi. Neustále se drbal a kopytem dupal do nebeského písku. „Musíme jít.“

„Budeš se dívat, až se budu oblíkat?“ snažila jsem se ho trochu svádět. Na protest se otočil zády. Soukala jsem do nohavic chodidlo, potom lýtko... „Proč je to tak úzké?“ ptala jsem se a ukazovala jsem mu vše, co se nevešlo do oblečku.

„Musíš zhubnout!“ odpověděl suše.

„Zhubnout? Chachá, to bylo furt, váhu neřeš, líbíš se mi taková, jaká jseš, faldíky jsou taaak sexy...“ místo odpovědi jen prsknul.

„Proč to není větší?“ ocas se kroutil kolem mého pasu jako by ho přeměřoval.

„Sorry, jsem se asi spletl s jinou postavou...“

Věděl přesně, jak mě naštvat! Vjel do mě vztek! „Chceš snad říct, že to není pro mě? Není to snad pro tu vyhublou nánu, žene?!“

„Nevím, o čem to mluvíš...“ snaha nebyla moc velká. Strhla jsem to miniaturní oblečení a hodila ho na zem.

„Radši budu dál chodit nahá.“ Drze jsem se mu postavila do cesty. „Však oni se bílí rádi kouknou na pěkný tělo.“ Zafuněl a dupl, ocas ho ťukl do hlavy. Z nozder se vyvalil obláček kouře.

„Jdem?“ šla jsem první, jen ať se koukne, jak se mi to vzadu třese. Taky jsem z toho nebyla nadšená, že jsem tam musela být, nelíbilo se mi v nebi, ale tohle přece nebyl konec světa.

Nebo ano?

„První vážení.“ Došla jsem k sežehnuté starožitné váze, prorezlé a okouřené. Došlo mi, co je to za váhu.

„Tak šup, šup,“ povzbudil mě Lu.

Nadechla jsem se. Ne že bych věřila, že budu lehčí, ale přece... Když se nadechnu a stáhnu břicho, je to o kus lepší.

„Padesát šest.“ Zněl ortel.

„Ne, ne pět!“ bránila jsem se. „To dělaj ty křídla! Jsou těžký jako prase!“

„Miláčku, nebeská křídla pekelná váha neváží, jen hříchy a teď tvé maso, vlastně tuk...“ řekl ironicky.

Tuk? To mě nakrklo. A určitě jsem měla ještě o trochu míň, od předchozího dne jsem nic nejedla. Snědla bych i Luciuse. Rozesmálo mě to.

„No, moc k smíchu to není!“ durdil se čerchmant.

„Ó, to je špatně, to je špatně, kroutil hlavou přihlížející bílý. Nasadíme dietu.“

„Uff, zkoušela jsem to dva roky a zřejmě hormony nebo co... Nepůjde to tak hravě.“ Snaha byla marná. Jako bych tam ani nebyla.

„Hmm, dietu a pohyb!“ rozhodl Lucius. Uculila jsem se. Přesně vím, o jakém pohybu mluví.

„S tebou se budu pohybovat ráda,“ jeho úsměv však nepřišel.

„JO?“ podrbal se ve vousech a věděla jsem, že z něj spadla protivnost. „Tak jdem.“

„Ale... Ještě jsem nejedla...“

LUSK!

Mám ráda kopce, výzvy, při kterých se zadýchávám, ale tohle rodeo s Luciusem bylo až až. Když jsme po čtvrté lezli na Javořku, já lezla, on si šel jak na procházku, myslela jsem, že chcípnu. On cestou vytáhl pečené stehýnko nějakého kuru domácího a zakusoval to čokoškou, zmetek jeden.

A já bych hlady snědla snad i brokolici. Nohy mě odmítaly nést, stehna dřevěněla, zadek pálil jako by mi ho natřeli čili papričkou.

„Nějak nestíháš? Kde je tvoje ‚mám ráda výzvy‘?“ pochechtával se a popobíhal kolem mě. Jazyk jsem měla až na vestě, tedy kdybych nějakou měla. Některé úseky, ty výtržky před koncem jsem při čtvrtém zdolávání lezla po čtyřech jako pes.

Nevzdám to, říkala jsem si. Takovou radost mu neudělám.

„Nevzdáš?“ chichotal se. „Opravdu? Dáme si to ještě jednou?“

„NE!!!“ vykřikla jsem, když jsem se skácela u lavičky pod kopcem. „Už nechci!“

„Chichi, tohle od tebe slyším poprvé.“ Kamarádsky do mě šťouchl. Podal mi pracku a pomohl mi vstát. Ta křídla fakt překážela devadesát devět celých devadesát devět procent dne. Horší než mít pětky prsa. Z křídel člověka bolí záda i hrudník, nohy i trup. Na prsa alespoň čumí chlapi, ale na křídla? V nebi? Sakra nikdo se mi na ně ani nepodívá! Kdyby se občas chlupatec nezapomněl a netopil se v mých přednostech, ani bych nevěděla, že jsem ženská. Skoro jako bych už byla anděl.

„Tfuj!“ plivl Lucius při těchto myšlenkách. „Ale já se dívám, Miláčku,“ uklidnil mne. „Jen není čas a ty jsi prakticky pořád unavená. Nečekám, že bys měla náladu na hraní.“

„Nemám,“ řekla jsem, „nemám náladu vůbec na nic.“ Došourala jsem se na pokoj a padla do postele.

„Zlato? Dala bych si něco k jídlu.“ Pýcha a odhodlání se pomalu vypařovaly z mojí mysli. Chci jíst, to bylo to jediné, na co jsem myslela.

LUSK!!

ANO! Jídlo! Jásala jsem do chvíle, než jsem viděla talíř.

Dušená brokolice!!! COŽE?! Ble!!!

„Lu, děláš si prdel?“ byl přísný, ale stále mi připadal sexy. „Je půl pátý ráno, já mám hlad, jsem unavená a je mi zima.“ Ukázala jsem na ztvrdlé bradavky. Jeho zamračený pohled roztál jen na malý okamžik. Pak se pleskl po tváři a odhodlaně dupl kopytem až zadunělo.

„Nechceš?“

„Miláčku. Prosím,“ lísala jsem se jak prodejná děvka, „Miláčku, dej mi masíčko, chlebík a kousek sušenky. Prosím...“ ruka mi vjela do jeho chlupů, hledala to správné místo. Když už byla blízko, utrhl ji silou z kožichu.

„Pokud nechceš, jdeme, máme další práci.“ Hrábla jsem po brokolici a zuřivě si ji narvala do úst. Fuj! Oni to snad ani neosolili.

„Jsme v nebi, Lásko, tady se nesolí.“

„Nečti mě furt!“

Jen se zasmál. Poprvé od rozsudku se doopravdy usmál, suchar jeden, a mě tím povzbudil.

„Co budeme dělat?“

Obočí mu nadskočilo. Koutek úst se zvedl a oči mu zazářily. Tak se tvářil, když jsme osaměli a mohli jsme zlobit. Že by teď nastal čas na společný pohyb? Pravidelný rytmus a plácající těla?

Ne! Nesouložili jsme, bohužel...

***

„Jdeme lítat.“ Řekl úplně ledabyle, jako kdyby řekl: „Jdeme pro rohlíky.“

„Juchů!!! Opravdu?“ vyskočila jsem od snídaně až do jeho náruče. Stiskl mě déle, než by měl. Naše oči si vyznávaly své touhy, ale těla se držela podle pravidel. V nebi se asi ani nemůžou dva lidé, lidé? milovat... Čert a já se nesmí milovat nikdy. Já? Byla jsem to ještě já? Co když už jsem byla anděl? Co když už se nikdy nebudeme moct políbit? Anděl nesmí líbat ďábla, asi... Ta myšlenka mu nakreslila velkou vrásu uprostřed čela.

Na nic nečekal a láskyplně mě políbil. Ach.... Ach ano, jeho horké rty se na ty moje přisály a můj jazyk se zaryl mezi jeho zuby a narazil na pekelné jazyčisko. Sáli jsme se navzájem. Nejkrásnější okamžik mého života. Obě naše těla začala vzdychat a toužit po dotycích. Mé ruce tlakem hladily jeho kožíšek. Tlapy čerchmanta zůstaly na prsou a hnětly je až k zbláznění. Ucítila jsem jeho vzrušení.

V tom se ozval hrom, a z černého mraku za Luciusovou hlavou vylétl obrovský blesk a trefil mou vzrušenou lásku přímo mezi rohy.

Klesl k zemi jak špalek.

„NE!“ křikla jsem na otce, věděla jsem, že stojí za mnou a kroutí hlavou.

„Nediskutuji o takových věcech.“ Řekl klidně a pak zmizel.

Klečela jsem dlouho u mého milého a probouzela ho. Tentokrát to trvalo nějak moc dlouho. Bála jsem se o něj. Nemůže mu taková rána ublížit? Co když zblbne a zapomene na mě? Probudí se a nepozná mě?

„Au,“ sáhl si na bouli.

„Miláčku, tolik jsem se o tebe bála.“ Políbila jsem mu bebínko.

„Kdo jsi?“ odradil mě. Jeho pohled byl tak prázdný.

„Luciusku?“ proboha jen to ne!

“Dělám si prdel.“ řekl ten pitomec.

„Jsi blbec“ praštila jsem ho přes hrudník. Šla jsem ven a dělala uraženou.

Přišel po chvilce za mnou. Jistě si opravoval zkroucené rohy a česal popálené chlupy. Jeho přítomnost jsem poznala podle vůně spáleniny. Ach ta vůně.

Předklonila jsem hlavu a natáhla krční páteř. Prý ta křídla nic neváží, tak jak bylo možné, že tak strašně táhly k zemi? Zakroutila jsem rameny jako malý školáček na předepsané rozcvičce, rukama jsem zašvihala a tělem se sklonila k zemi, abych protáhla i nohy. Pak jsem jen dala ruce v bok a otočila se. Lu stál za mnou a jeho pohled byl tak žádoucí. Došlo mi, kam právě civěl.

„Hej!“ křikla jsem, až nadskočil. „Neblbni, dostaneš zase ránu.“ Prstem jsem ukázala nahoru, ale v tu chvíli jsem nedokázala odhadnout, odkud by asi blesk přiletěl.

„Brrr, občas se zapomenu...“ pohladil mi tajně zadek. Kdyby jen hladil déle. Ach.

***

Stála jsem v hlubokém sněhu, křídla mokrala každým okamžikem. Vítr drsně narážel na moje tělo.

"Není ti náhodou zima?" naznačoval Lucius na zmrzlé kousky na mém hrudníku. Oháňka se vymrštila hned mi zahřívala zmrzlé hroty, hrotíky.

"Chceš mě snad zahřát?" navodila jsem zase dvojsmyslnou předehru.

"Chci." Objal mě a moje křídla se zpotila tím sevřením. Pot pomalu stékal po perutích až na zem a tam se díky mínus patnácti stával ledem. Zkoušela jsem se natáhnout, abych je odlepila.

"Co sebou tak mrskáš?" zlobil se. "Nelíbí se ti, jak tě držím? Nikdy sis nestěžovala," pustil mě a odstoupil.

"Mám přimrzlá křídla a nemůžu je odlepit od země."

"Ženská, ty jseš vážně přírodní katastrofa." obešel mě. Po chvilce mě polilo horko, které jsem nikdy neznala, něco tam dole, myslím v křídlech (vy sprosťáci) mi čechralo peří a prostupovalo to celým mým zkřehlým tělem.

"Co to děláš?"

"Nic, jen jsem položil dlaně na ten led." Zřejmě toho nechal, protože to vzrušující teplo ustoupilo.

"Ještě jednou, prosím." řekla jsem, zavřela oči a prožívala jsem tu magičnost. "Oh, bože," následovalo velké: "Tfuj!".

"Tvoje dlaně, jsou tak... Ukaž!" otočila jsem se a přičichla k nim. Srdce mi poskočilo a v břiše se něco tak překrásně zkroutilo, chtělo se mi čůrat.

"Ach Luciusku, miluju tvoje dlaně." Pohladila jsem si s nimi tvář a nechala je jen tak ležet na obličeji.

"Cítím, že jsi vzrušená." nasál moji touhu, až se mu zkroutily prsty u nohy. Kopyto duslo o zem a ocásek mi rejdil od kotníků po lýtka až ke stehnům a šel by ještě víc, kdybych...

"BOŽE!" hlesla jsem, Lucius odplivl a velmi blízko se zahřmělo.

"Miláčku, dostaneš zase ránu." ukročila jsem stranou a sedla si na kámen pod vodopádem.

"Musím pryč! Na chvilku!" řekl, zablesklo se, zahřmělo.

LUSK! a odešel se ... asi uvolnit. Achjo a co já? Zůstala jsem sama se svou neuspokojenou touhou. Ruce bezděčně sklouzly pod pas... Aaaach... Kdyby tu tak mohl být se mnou, blesklo mi hlavou, když jsem se roztřásla slastí. Zablesklo se a zazněl hrom.

"Tsss, je mi to fuk." šeptala jsem za sebe, kde jsem vycítila černý mrak. "Klidně mě zabij." zavřela jsem oči a čekala. Nic se nestalo. Uff.

***

„Tak co víš o létání?“ objevil se a pokračoval jakoby nic v konverzaci.

„Máchneš křídly a letíš...“ z legrace jsem roztáhla křídla a mávla s nimi. Okamžitě jsem se vznesla a obratem jsem s sebou pleskla o zem.

„AU!“ Lokty a kolena zabolely.

„Hmmm,“ posmíval se mi čert. „Létá se myslí. Ne silou.“

„Cože???“

Vzal mě za ruce. „Zavři oči.“ Jojo to už jsem znala, to už říkal kolikrát.

„Věř mi...“

No to určitě...

„Zavři, sakra, ty oči a věř mi.“

„Dobrá, dobrá.“ Zavřela jsem oči.

„Představ si, že by ses chtěla vznést. Jen si představ, jak to dělají ptáci. Lehce máchnou, vzduch pod křídly zatlačí pod sebe a oni letí.“

Ano, tak přesně to dělají ptáčci. Ale oni jsou lehcí a létají od malička.

„Naučíš se, jako oni. Zamávej lehce křídly. Ne silou, jen jako bys chtěla odfouknout peříčko.“

Křídla se mi najednou sama roztáhla, mávla a já ucítila, jak mi nohy pohladil studený vzduch. V ten okamžik přestala křídla táhnout k zemi a já se cítila lehounce jako ... jako anděl.

„Ble." procedil mezi zuby. "Otevři oči.“

„Óooo,“ zajásala jsem. Byla jsem asi metr vysoko a každým mávnutím jsem popoletěla o další výš.

Píp, píp, píp... Zaznělo Luciusovi odněkud z kožichu. Vytáhl pejdžr??? Opravdu?

„Ehm, ehm... Zkoušej si to. Já si zatím musím něco zařídit.“ Dopadla jsem na zem. Smutná, zklamaná...

„A nedělej kraviny. Nelítej vysoko, ještě neumíš přistávat!“ Lusk a byl pryč.

Zkusila jsem to znovu. Ale použila jsem sílu a vyletěla prudce...

popoběhla jsem rychleji a povyskočila...

a máchla a...

letěla jsem zase o kousek.

Vypadala jsem přesně jako pískle, které se na hnízdě pokoušelo o svůj první let. Běhala jsem sem a tam a mávala křídly a křičela radostí. Tleskala jsem rukama jako děcko. Byla jsem ... šťastná?! Létání do metru nebo do dvou mi šlo pěkně. Vždy jsem doskočila na zem.

Po hodině cvičení jsem usnula při konzumaci dušené zeleniny.

***

Tak umím to nebo ne? Umím! Musím se ale zase pochválit sama, protože ten morous někde něco možná někomu dělá a nemá na mě čas ... achjo!

Tak zase za týden... Pa Bohunka ☼

***

Autor: Bohunka Jakubcová | čtvrtek 1.4.2021 5:00 | karma článku: 8.14 | přečteno: 197x

Další články blogera

Bohunka Jakubcová

Bledá jako bledule

... mi vždy říkáváli, ale ruku na srdce, nikdo nemůže vypadat jako bledulka. Ta křehká, ale oproti sněžence, ta silnější jarní krása, strhává pohledy všech návštěvníků v našem parku.

11.4.2021 v 5:00 | Karma článku: 13.26 | Přečteno: 216 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Jak se (ne)stát andělem 5/7

„Vstávej, nespi... Andělé nikdy nespí.“ „Nejsem anděl, přece...“ bručela jsem ze spaní. „Jak ti to šlo?“ vyskočila jsem, abych se mohla pochlubit.

8.4.2021 v 5:00 | Karma článku: 9.33 | Přečteno: 167 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Neodolatelný

I když nemám zrovna náladu, přijde a žďuchne do mě. "Pojď ven, tam je líp." A já jdu. A pak, když se vrátíme a dostane hlad... Uvidím tohle...

4.4.2021 v 12:00 | Karma článku: 14.79 | Přečteno: 346 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Hana Bordovská

Jsi jenom máma (díky broučku)

Existuje jedna pozoruhodná skupina matek. Ta považuje mateřství za nejtěžší a nejzáslužnější práci na světě. Pokud v jejich přítomnosti vyslovíte slovní spojení "jenom máma", budu držet palce.

12.4.2021 v 20:57 | Karma článku: 17.09 | Přečteno: 403 | Diskuse

Blanka Veltrubská

S Maxíkem na Luzný

Noc byly chladná. Údolím foukal studený vítr, zem byla po dešti podmáčená. Zimní oblečení se mi hodilo. Vstávali jsme ještě za tmy. Plachty byly mokré od rosy. Zmrzlýma rukama jsme je sbalili a v tichosti zmizeli z nocoviště.

12.4.2021 v 7:34 | Karma článku: 14.04 | Přečteno: 167 | Diskuse

Jana Kozubíková

kOmický blog CCXXXXVI.

Nikdy jsem neměla ráda aprílové žertíky. Navzdory přesvědčení jsem letos jeden spáchala - sama na sobě.

12.4.2021 v 5:05 | Karma článku: 10.51 | Přečteno: 199 | Diskuse

Jitka Štanclová

I na jaře si můžete vrznout

Co by ne! Ano, je to tak, jak píšu. A beze studu. Mám se snad červenat? Ale jděte, v mém věku? Někdy to prostě na člověka přijde.

11.4.2021 v 20:24 | Karma článku: 21.70 | Přečteno: 483 | Diskuse

Jiřina Poláková

Futrál do rakve aneb ochranných prostředků není nikdy dost

Následující řádky nejsou vážnou úvahou o používání ochranných pomůcek. Pojďte se spolu s naší rodinou zasmát příhodě naší tety, která je občas mírně řečeno roztržitá. Ale krásně a mile a my jí nejen proto, máme všichni moc rádi.

11.4.2021 v 9:45 | Karma článku: 20.74 | Přečteno: 422 | Diskuse
Počet článků 320 Celková karma 13.57 Průměrná čtenost 604

 

Kdo jsem? Jsem tvrdohlavá, většinou veselá ženská. ;)

Když mi chutná, tak hltám. :)) (tedy často)

Občas převrhnu sklenici!!! (tedy často) 

Jsem bláznivě chaotická.

Miluju, ano to umím. 

Co nesnáším? VÍTR! :)

***

Rozklikněte seznam rubrik níže.

Najdete na iDNES.cz