Škoda, že ji potkal. Měla bych napsat, že je dobře, že konečně někoho potkal. Měla bych mu to přát. Ale přeju mu to? Sakra, proč ji jen potkal?
Sedíme tu spolu. Jen on a já. Je mi krásně, s ním je mi vždy krásně. Mám ho ráda, jen jsem už tak nějak obsazená.
Jsme spřízněné duše, rozumíme si snad úplně ve všem. Povídáme si o životě, o práci, o dětech. Naše téma se stočí ke vztahům.
Vezme mne za ruce a nakloní se ke mně. Dělává to často a já mám tuhle chvíli moc ráda.
Moje chřípí zachytí jeho typickou vůni. Trochu alkoholu, trochu cigaretového kouře, pot překrytý deodorantem. Jeho magická vůně. Neodolatelná chemie, kterou můj mozek zachytí vždy naprosto přesně.
Tajuplně se usmívá. Ten jeho úsměv... Neznám nic hezčího. Jeho jiskřivé oči, zvednuté koutky a pohyb jeho uší, když se při smíchu pohnou trošku dozadu. To je jeho úsměv.
Jeho dlaně? Tak velké, silné a teplé. Hřejí moje malé tlapky. Svírá je a já se vznáším. Mám tendenci zvednout je k ústům a políbit je. Trochu je očichat a pohladit se dlaněmi po tváři. Tak moc bych chtěla, ale... nesmím... nehodí se to... nemyslitelné... Přitiskla bych si je na tvářích a pak bych mu ukázala, kde se mě má dotýkat...
Hledím do tváře, která mne navštěvuje ve snech, která se umí usmát, ale taky zamračit. Oči znám nazpaměť. Jejich pohled zabíjí. Ale i uklidňuje, umí se smát, umí milovat.
Dívá se mi zpříma do očí, nechci ucuknout, ale začnu myslet na líbání a tak mi pohled uhne stranou. Sakra, tak bych ho políbila, kdybych mohla. Ale nemůžu.
"Zamiloval jsem se," nečekaně zašeptá. Já už dávno, chce se mi říct, ale naštěstí je rychlejší a doplní.
"Potkal jsem ji v metru a zajiskřilo to." Usmívá se. "Konečně..., potkal jsem ženu svých snů."
Ženu svých snů? Co to řekl???
Ztuhlo mi tělo, umřela jsem, ano v tuto chvíli už nechci víc žít. Miluje jinou? Já vím, že já už nejsem k mání... co jsem čekala?... že bude celý život žít vedle mě?
Sakra, sakra, sakra!
Stalo se to! Věděla jsem, že se to může stát, v jednu chvíli jsem mu to dokonce přála, ale teď když mi to sděluje, ho nenávidím. Ne, nenávidím sama sebe. Proč jsem tehdy... utekla?
Uslyším klapot, oba se automaticky otočíme, přišla nějaká modelína. ON vstává a jde jí naproti. Pochopila jsem.
To je ONA!
Líbají se. Líbá ji stejným způsobem, jako kdysi dávno moje rty, objímá ji kolem pasu a tiskne ji, jako tehdy mne. Srdce se mi zastavilo. Radši umřít, než se dívat na tenhle dokonalý pár. Krucinál, jak jim to sluší.
Přichází ke mě, a já samozřejmě hledám nějaký kaz. Musí nějaký mít.
Hledám rychle, ale...
Je dokonalá:
prsatá - to má rád,
prdelatá - to miluje,
až do půlky zad zvlněné vlasy - zbožňuje prohrabávat prsty vlasy až ke konečkům,
dlouhé nohy, tak krásně dlouhé - rád laská tu jemnou kůži na vnitřním stehně.
Dobře, na postavě jsem nenašla jedinou vadu. Co obličej?
Krásné velké modré oči, modrá? jeho oblíbená barva, rty plné a usměvavé, jistě smyslně líbají, pár roztomilých pih kolem nosu.
Doprčic! Fakt nemá chybu. Třeba skřehotá jako žába.
"Ahoj," říká a podává mi ruku. Její hlas? Jako když slavík zpívá na jaře své trylky. Nádhera.
"To je Monika..." představí mi ji. Nechci se s ní seznamovat! Nechci jí podávat ruku a usmívat se na ní, jako by byla kamarádka. Ale co mám dělat? Musím jí tu zatracenou ruku podat.
Stiskneme si dlaně, ale já bych jí nejradši urazila hlavu. :))
"A tohle...," ukáže mým směrem, "... je žena mého života."
??????
Řekl to!
Ano!
Konečně!
Jsem pyšná.
"... tohle je žena mého života..."
Ach, to pohladilo duši. Najednou mám na tváři úsměv, ta krásná žena mi přestala vadit a já vše pochopila.
***
Začala jsem jim to přát. Jejich láska je skutečná a já cítím, že strach, že ho ztratím, je pryč.
Objímám ji vřele a s láskou.
Ano, ona je pro něj dokonalá.
Ona je ta pravá.
Ona půjde dál jeho životem.
Ona bude pro něj dýchat, bude pro něj žít.
Jsem šťastná za ně.
***
Po hodince posezení s tímto dokonalým stvořením, s tou láskou, která nás všechny obklopovala, jsem odcházela spokojená. Poslední pohled na zamilovanou dvojici a odchod domů.
Vlastně to nakonec dopadlo dobře. Ne dobře, výtečně! Takhle to mělo skončit. :)
*
