(Ne)Stvůra

..... Přitančila k jeho dveřím s odbíjením dvanácté na místním kostele ...... Anděl? ...... Snad ......

Slunce se koupalo z rudé zátoce sevřené horskými chapadly. Už aby byla noc. Nemohl se dočkat. Dnes...

Přitančila k Sethovým dveřím přesně o půlnoci. Věděl, že přijde. Jako každý poslední pátek v měsíci, když zašel měsíc. Jen lehká noční košilka halila to malé nahé tělo. Její dlouhé rovné vlasy končily v pase. Jen co překročila práh domu, spustila se venku bouřka. Už se mu po ní stýskalo.

Mlčky postavila vodu na čaj a sama přisedla před ohniště. Nikdy nemluvila, jen poseděla, upíjela čaj, při rozloučení ho políbila a zmizela.

Ale on se rozhodl, že dnes... Nebudeme předbíhat...

...

Seděl na posedu a čekal na kance. Hleděl do mušky a pozoroval svět. Divočáci chodili přesně na tuhle mýtinu, už to měl vychytané. Jen počkat a vydržet. Ale tahle noc byla neskutečně dlouhá. Po prasatech ani památka. Mraky ustoupily a měsíc se rozzářil. V tu chvíli něco uviděl. Prozkoumával tmu, ale měsíc se opět schoval za těžký mrak a to bílo zmizelo. Znovu upřeně koukal do hledáčku a nic. Možná se mu to zdálo. Ano, opět to zahlédl. Dole na palouku něco bylo.

Něco tam ve tmě svítilo. Došel až k tomu a uviděl polomrtvou bytost. Zřejmě žena, oblečená jen do roztrhané noční košile, její bělostná hruď podrásaná. Hluboké čerstvé rány.

Klekl si k ní a odhrnul vlasy z tváře. I tam měla stoply škrábanců a kousanců, jako by ji napadlo divé zvíře.

Zvedl to křehké tělo tak lehce. Byla studená a bezvládná.

Snažil se ji zahřát u ohniště, ale plameny jako by neuměly tohle tělo prohřát. Stále studila. Ani horký čaj, který opatrně usrkávala, ji nezahřál. Její šedé smutné oči se na něj dívaly odevzdaně. Ještě tu noc se zázračně vyléčila a než se rozednilo, poděkovala pohlazením a letmým polibkem na tvář. 

...

Od té doby ho měsíc co měsíc navštěvovala a snažila se zahřát horkým čajem a plameny. Marně.

Její pleť byla světlá, oči neveselé. Jizvy na těle už úplně zmizely. Jen tu jednu na pravé tváři občas odhalila záře z ohniště. Zavírala oči a nasávala teplo do nosu. Natahovala ruce a snažila se chytit to teplo. Stejně byl její dotyk, když ho k ránu opouštěla, chladný.

...

Bouchání na dveře ho probudilo z odvážného snu s ní. Škoda... Protřel si oči. Věděl, že je to Bulwer. Zase má nové zprávy.

"Sethe! Skoro jsme ho dostali." Křičel, oči vykulené napětím. Našli jsme jeho stopu a budeme ho sledovat. Blázen! V téhle době věřit na upíry. Nechal ho domluvit, ale myslel si své.

"Zítra hned ráno vyrazíme. Připrav si kolíky a svěcenou vodu."

"Ano," znuděně za Bulwerem zavřel dveře. Chtělo se mu spát.

...

Slunce zapadalo a on už čekal. Rudá záře zalila zátoku, tma pomalu pohltila celý kraj. Třásl se po celém těle. Byl tak vzrušený. Dnes...

Něžné zaťukání. Otevřel a uviděl tu něhu. Šedé smutné oči, dlouhé vlasy dnes svázané do copu. Dnes bylo něco jinak. Všechno bylo jiné. Když vstoupila, nebe se nezatáhlo a blesky nebičovaly oblohu. Měsíc v poklidu vyšel zpoza mraků a díval se na tenhle divný pár.

Překročila práh. Zamkla dveře a vzala jeho ruce do svých. Toužebně se mu podívala do očí... Ach. Její tělo volalo po milování.

...

"Zaber!" Křikl na něj Bulwer.

Nebyl už nejmladší a tak všechnu těžkou práci odtahal Seth. Stáli v těsné kopce, opletené pavučinami, nikde ani stopa po živé duši. Dvě velké kamenné rakve tu zely prázdnotou. Když Seth vší silou poodstrčil jednu z kamenných desek, přihrnul se Bulwer.

"Udělej tu druhou rakev."

Seth se zapřel. Deska povolila a on uviděl...

Pochopili jste? Ano, byla tam.

Ležela, jako by byla mrtvá, ale on věděl, že žije. Že dnes v noci odešla unavená. Vybavily se mu vzpomínky na tu něžnou krásu, která mu podlehla. Její chladné ale milé tělo se svíjelo křečí, když vystupňoval její vzrušení k nejvyšší hranici. Její rty ho líbaly po celém těle, ani náznak nějakého násilí. Když ulehli před krb a on putoval její kůží až k jejímu horku, cítil se šťastný.

Její oči zářily. Zamiloval se. Zamiloval se do upírky? Píchlo ho u srdce. Co když ho kousla? Osahal si krk, ale nenašel jedinou památku. Ležela před ním a on po ní opět zatoužil. Jejich těla se v noci dokonale spojila, propadli se do neznámých ale nádherných koutů. 

Bulwer se lopotil u druhé rakve. Seth uslyšel tupý náraz kladiva do stříbrného kolíku. Věděl, že právě prorazil hrudník bytosti, která tam ležela. Děsivé křupnutí. To ne! Tohle ji přece neudělá! Miluje ji.

Dotkl se jejího těla. Otevřela oči. Opět ten smutný pohled. Díval se na ní. Stáhla si košilku z ramen a odhalila nahá ňadra. Pokývala hlavou a pohledem prosila o smrt. Věděl to, ale nemohl ji zabít. Vždyť ji zachránil, ona byla jeho. A po dnešní noci mu patřila celá celičká. Zakroutil hlavou a odvrátil zrak.

Ani nevěděl, jak se jmenuje. Tak moc by ji chtěl zachránit. Zkřivila čelo a prosebně na něj hleděla. Rukou ho pobídla.

Svíral kladivo a kolík, až se mu potily dlaně. Nedokáže to. Vztáhla k němu ruce. Sklonil se k ní a políbil ji. Tak chladná a něžná. Tlačila jeho ruku se stříbrem na svůj hrudník a kývala hlavou. Nemohl.

Tak moc ji miloval. Ona přece není stvůra. Ona je žena, je krásná, milá a něžná. Je tak smutná a nešťastná, už věděl proč. Oči se mu zalily slzami.

Ozval se vzteklý výkřik z vedlejší rakve! Lekl se a pohleděl na ni. Když si představil, že její tvář se znetvoří, oči budou výhružně sálat a obličej zrudne. Roztomilá ústa se změní v hrůzostrašně vyhlížející tlamu s obrovskými zuby. Jazyk bude tak rudý, jako by právě polkla krev, jemné ruce se promění v tlapy s drápy. Opravdu se v tohle promění?

Sethovi zaplnil strach mysl. Přesně věděl, co má udělat. Silně podržel stříbrný kůl na místě srdce téhle stvůry a pořádnou ranou udeřil kladivem. Jen tichý vzdech, z hrudníku se vylila krev, ruce padly podél těla a v tváři poznal úlevu. Tělo umřelo. Zabil ji.

Byl smutný, že o ni přišel, byl ale i pyšný, že dokázal zabít zlo.

Ruce se mu roztřásly. Oči plakaly. Srdce mu puklo společně s jejím.Čekal na ni tolik měsíců a teď, když ji konečně získal, ji zabil.

"Sethe, co to děláš?" Z černých myšlenek ho vytáhl výkřik přítele.

"Tu si neměl zabít, ona byla jen jeho kořist...."