Slíbila jsi, že se neztratíš...A??? Marie Šípková...

Pamatuju si to jako dnes, jak si začala přemýšlet o přátelství na dálku. Je to doopravdické přátelství? Je! Co když...? Vyslovila jsi větu, která se nyní naplnila. 

Neřízená střela, žádná naivka, ženská s jasným přehledem, s trochou rebelie. S trochou? Musím se smát, protože TVÉ žití bylo sakra divoké. Prosecco a vybrané sýry, Enricco... Pssst...

Dračice se srdcem na pravém místě. 

Jednou, když jsem si utřela slzy smíchu, zeptala ses?

"Co když...?" 

Tehdy jsme si slíbily, že se neztratíme, že řekneme našim blízkým... A teď?

Sedím tu a brečím, fakt brečím, protože ses ztratila a nenechala poslední slovo.

Doprdele, čekala jsem a asi ještě čekám, že ten blbej mobil pípne, že někdo pošle alespoň SMS.

A Nic!!!

Kde sakra si? Neslyším tvůj hlasitý smích, nečtu tvoje vtipný připomínky. Chybíš mi tu.

"Představ si," řeklas... "Kdyby... , víš ani se nedozvíme, že se něco stalo..."Jsme přítelkyně, ale bez mobilu nebo mailu se vlastně ani neznáme."

"Divný způsob přátelství."

Tehdy jsme si slibily, že.... se neztratíme. Ale ty ses ztratila.

"Není mi dobře, Bohunko..." Poslední slova. Smutná a bez živelnostni, bez šťávy.

"Odpočívej a pošli mi zítra zprávu, jak se ti daří."

NIC! Celý dny nic a já myslela, že máš jiné starosti. Však víš jaké. 

.......................   Už navždycky tady budeš chybět.

Řeklas : "Buď sobecká..." A já teď jsem. 

Komu budu psát moje trable? Hmmm? Kdo mi řekne pravdu do očí?

Sakra, je nám tu smutno. Jo, je nás víc...

Marie... Slibuji, že to co jsem přísahala já TOBĚ , udělám. 

Budiž ti nebe divoké. Mám tě ráda, ženská.