Jak se (ne)stát andělem 5/7

„Vstávej, nespi… Andělé nikdy nespí.“ „Nejsem anděl, přece…“ bručela jsem ze spaní. „Jak ti to šlo?“ vyskočila jsem, abych se mohla pochlubit.

„Bylo to báječné, umím do dvou metrů. Možná bych mohla i výš, ale trošku jsem se bála.“ Dojedla jsem zeleninu a dušené kuřecí masíčko a vykročili jsme ven.

„Dnes začneme trénovat…“ a než dořekl, ocitli jsme se na střelnici.

„STŘÍLENÍ!!?“ tancovala jsem radostí. Dostanu luk a šípy a budu trefovat cíl. Kdysi mi moc dobře šla košíková, v tomhle jsem si byla jistá.

Vrazil mi do ruky prohnutý luk, co vypadal jak z roku jedna a dva roztřepené šípy. Čišela z nich historie celého lidstva.

„A co myslíš? Že měl Amor každý rok nový model? Tohle je osvědčený milostný nástroj. Neremcej pořád!“ zase četl moje myšlenky.

„A co ta rukojeť?“ hrubě omotaná motouzem s černými fleky.

„To je krev?“ BLE! Čí?

„Amorovo, přece.“ Kroutil očima. Opět jsem byla já ta nechápavá.

„Tak se ukaž.“ Poňoukal mě svým ocasem a ukázal prstem dopředu.

Pche! Zasadila jsem šíp do tětivy, natáhla a fííííí. Doletěl asi pět metrů a zapíchl se do země. Vítězoslavně jsem se otočila k Luciusovi, vrátil mi však pouze pohrdavý pohled.

„Nic lepšího neumíš?“

„Tsss, copak tohle není dobré?“ ukázala jsem na u dálku.

Zasmál se nahlas.

„Kam si mířila?“ Vyvalila jsem oči a rozhodila rukama.

„Nikam, jen tak jsem vystřelila. Kam jsem asi tak měla mířit?“ ironicky jsem se ušklíbla.

„Tam, drahá.“ Ukázal znovu prstem. Nic jsem neviděla. Nic.

Počkat… tam v dálce asi kilometr daleko něco bylo… asi tam stál balík slámy.

„Jseš normální? Copak se s tímhle klumprdem dá střílet dál?“

Vzal mi nástroj lásky z ruky, lehounce natáhl a fíííííí… moje oči nedokázaly sledovat ten let. Hodil mi luk k nohám a podíval se vyzyvatelsky.

„Hm.. a kam jsi střelil ty? Fajn, bylo to daleko, ale jak mi dokážeš, že je tvůj šíp poblíž té věci tam v dálce?“

LUSK! Objevil se balík slámy a v jeho středu, bohužel pro mě, zapíchnutý šíp.

„Hmmm,dobrý.“ Přiznala jsem prohru. „Překáží mi ty křídla!“ vymyslela jsem si.

„Tak na to si zvykni. Amor je měl od narození až do té doby, než jsi mu je utrhla.“ Zasmál se od srdce.

„Blbečku!“ hodila jsem po něm zlý pohled. „Nevěděla jsem, že…“ Jen mávl rukou a otočil se zády.

Dlouhé ticho jsem přerušila prosbou…

„Luciusku? Potřebovala bych…“

„Jo? Copak? Lepší luk? Nebo snad šípy z titanu? Sundavací křídla? Na co se vymluvíš teď?“ naštval mě.

„Potřebovala bych čůrat.“

„CO už zase? Odvykni si.“

„Nejsem žádný anděl. Jsem člověk a my máme své potřeby.“

„Na pekelný kotel!“ vyřkl podivnou nadávku.

„Kde se tady můžu vyčůrat?“ rozhlížela jsem se se zkříženýma nohama.

LUSK! A kadibudka byla tu.

„Mám si zavřít dveře nebo se chceš dívat?“ místo odpovědi jen zavrtěl nevěřícně hlavou.

„Jsme v nebi, Miláčku. A tady se normálně ani nečůrá.“ Mrkl na mě a já zabouchla dřevěná dvířka.

"Nepočůrej si křídla, chi chi." vtipálek.

„Uff, už jsem to nemohla vydržet.“

„Bylas tam hodinu.“ Vyčítal mi.

„Chtělo by to větší budku, nevejdu se tam s tímhle.“ Ukázala jsem na záda. 

„Pokračujeme.“ řekl a podal mi luk.

Vzala jsem luk do rukou a natáhla tětivu. 

„Stojíš jak bába, hrbíš se, ruce nemáš pevné, a koukáš se druhým okem!“ pokrčil rameny. „Tohle bude těžký!“

„Hele, jsem dobrá! Umím se trefit.“

„No, trefit možná jo, ale tvůj šíp nedoletí nikam!“

Fajn! Fajn! Fajn! Tak mi to teda ukaž!

Zle se podíval do mých očí, pak mé tělo natočil vlevo, narval mi luk do ruky, lehce se přitiskl… Moje myšlenky se začaly ztrácet v jeho vůni, v jeho síle, ach… ten jeho jazyk…

„Nemysli pořád na kraviny.“ Řekl náhle vážně. „Natáhni to.“

„Ale já přece… musím se otočit.“ Neposlouchal. Silně mi dokazoval, kdo tam byl pánem.

LUSK! Balík odletěl do dáli.

„Dělej.“ Řekl a já natáhla a pustila šíp a on fííí, spadl nedaleko.

„No, to snad…“ ufoukl nespokojeně. Nasadila jsem protestantský výraz.

„Jsem levák, Miláčku… zapomněls?“

Plácl se po čele, otočil mě doprava…

„Dobře, nohy rozkroč, špičky před tělo…“ Úsměv mi cukal koutky. Něco podobného mi kdysi taky říkal, to jsme však nestříleli z luku.

„Bohunko!“ kopytem a ocasem mi nastavil nohy do správné šíře. Ocásek se trochu zapomněl na mém lýtku, ale ve chvíli, kdy mi tam sklouzly oči, se stáhl.

„No dobře.“

„Ramena do roviny, otoč se vpravo. Pevný postoj, luk dej výš, až někam na tvář…“ Aha, no dobrá, když to říká.  

„Zamiř někam na ten balík. Zpevni záda, zavři oko a …“ tiskl se na mě a já blahem vzdychla. Pustila jsem tětivu a šíp udělal fííííí a zmizel.

„To jo!? Viděls to? Ten letěl.“ Lucius to zaměřil. Mávla jsem křídly, vznesla jsem se kousek, aby viděla dál.

„Jsi v půli cesty k balíku.“ Usadil moje sebevědomí zase zpět na zem.

„Cože?“ ta zpráva mě zklamala.

„Ale jinak dobrý. Dokonce dobře držíš tětivu. To časem vychytáme.“

Střely se vylepšovaly, občas jsem se přiblížila k balíku. Při tisící padesáté čtvrté střele oznamoval zvon půlnoc.

„Dostaneš večeři a koukej spát. Zítra brzy vstáváme.“ Kdyby mě tak políbil, kdyby mě pohladil a přitiskl se na moje nahé tělo…

„Nejde to,“ zašeptal a vypařil se.

Neřešila jsem, co jím, večeře ve mně zmizela jak v bezedné studni. Zachumlala jsem se do postele a smutně jsem zavřela oči. Tohle bude asi těžší, než jsem myslela. Být tak blízko své lásky a ani ho nepohladit, nepolíbit… mučení po božsku.

***

„Vstávat!“ strhl ze mě deku. Jako by mě pohladil palicí.

„Ježíš." 

"Tfuj!"

Kolik je hodin?“

„Dvě hodiny ráno.“

„Co? Před chvilkou jsem usnula.“ Strčila jsem si kartáček do pusy a usnula vestoje.

„Hej,“ strčil do mě Lu. Moje tělo uvolnilo napětí a pláclo s sebou na zem.

„Vstaň,“ zvedal mě. Bylo příjemné opět stanout v jeho náruči. Voněla jsem si k němu a hřála se o jeho kožich. „Jdeme snídat,“ nesl mě ke stolu. Spoustu ovoce, vločková kaše a mléko. Hladově jsem všechno secpala. Jídlo mě probralo.

„Co budeme dělat?“

„Hubnout.“ Laškovně se usmál. Nepřišlo mi to vtipné, zase mě potáhne na Javořku až do umření, o tom správném hubnutí v jeho společnosti si nechám jen zdát. Co to říkám? Ani sny se mi už o něm nezdály.

„Mně ano.“ Mrknul na mě a hned mi vyloudil na tváři úsměv. Ach, zdá se mu o mně… Miluju ho.

Cesta do kopce byla strašná! Horor! Nohy mě pálily, lýtka tvrdla, neměla jsem sílu. Začala jsem nenávidět ten kopec. Už jsem si neprohlížela kameny zarostlé mechem, ani klikatící se potůček. Nohy mi podkluzovaly, každým krokem vzhůru jsem proklínala Luciuse za to, že jsme sežrali toho zatracenýho anděla.

Když jsem vyčerpaná spolkla dušenou zeleninu s vařeným bramborem a plácla tělem o postel, přikryl mou nahou postavu a zašeptal: „Mrzí mě to, Miláčku. Dáme to spolu, neopustím tě.“ Ach, ještě tak polibek, kdyby přidal.

„Odpočiň si, za hodinku půjdeme střílet.“

„Lu?“

„Ano?“ otočil se při odchodu.

„Potřebovala bych zase na záchod.“ Romantickou chvilku jsem totálně zabila. Jen se usmál a luskl.

***

A dny letěly jako šípy vystřelené z mého starého luku, který vypadal, že se co chvíli rozpadne. Těšila jsem se s každým výstřelem, že mi budou muset koupit nový. Bohužel vydržel víc než já. Na prstech puchýře, jedno oko oteklé, druhé uslzené, zima, hlad. Jsem trpělivec, ale čeho je moc, toho je příliš. Nebavilo mě to. Kdyby mi občas Lucius neřekl něco povzbudivého, nadějného, vzdala bych to.

Jak vzdala bych to? Nešlo to! Tohle byl můj trest, o žádném vzdávání nebyla řeč. Vlastně ani nevím, co by mi udělali, kdybych odmítla splnit úkol. Možná by mě poslali s Luciusem k nim do pekla a musela bych topit pod kotlem. Byla bych s ním..., v teple..., s pečeným masem.., a se sexem co hrdlo a jiné otvory ráčí. Hmmm. To by byl ale trest. Občas jsem pustila uzdu fantazie a snila o chvílích, kdy budeme zase spolu, vášniví a roztoužení…

Vždy mě vytrhl z myšlenek a dal mi o kousek těžší úkol.

Trest byl ale trest. Takže jsem měla peklo zapovězené. A užívala jsem si božského života! Dieta! Zima, stále jsem nezhubla do toho mrňavého oblečku, všechno mě bolelo. Kdy tohle skončí? Myšlenky se mi vracely stále častěji k Amorovi. On nejedl, nespal, celý den pobíhal po Zemi a střílel do chudáků lidí šípy. Měl fakt pěkný život. Otřásla jsem se, když jsem si představila, že to bude můj život. Že ze mě bude Amor nebo Amorka… brrrr…. Radši ani nemyslet.

Uklidňovala mě jen skutečnost, že jsem byla celou dobu ve společnosti toho nejmilejšího tvora na světě, že i když to byl nervák a pořád na mě řval, mohla jsem být s ním, dívat se mu do očí a občas tajně přičichnout k jeho peklovině.

Pomaloučku jsem hubla, ostřila jsem své střely, začala mi chutnat i brokolice a tělo spalo jen o pauzách u jídla. Mé oči časem přivykly tmě, balík slámy jsem viděla i o půlnoci, když nesvítil měsíc. Možná po té zelenině. Javořku jsem skoro vybíhala i na po páté! Co dokáže pekelník udělat s lidským tělem, co se týče sexu jsem věděla, ale že mě vytrénuje na sportovce, kterého žádný kopec neporazí, to jsem netušila.

V létání jsme taky postoupili o další krůčky. Dokázala jsem vyletět na kopec, naučila jsem se i snést se na zem bez jediného zvuku. Křídla mě poslouchala, jako bych je měla odjakživa. Lucius byl opravdu velmi dobrý učitel. Občas jsem vzdorovala, ale nakonec jsem pochopila, že mi radí správně.

Soužití s ním nám šlo. Vypilovali jsme maličkosti, které nás zpočátku rušili, moje lidská potřeba na wc se upravila a já chodila jen v době jídla, takže jsem nerušila při tréningu.

***

„Vypadá to dobře.“ Kýval spokojeně Taťka, když přišel na kontrolu. „Už zhubla?“ zeptal se najednou na můj obleček. „Už ho obleče?“

„Hm,“ mlžila jsem. Přestala mi být zima, nestyděla jsem se, vlastně v nahotě jsem byla ve své kůži. Ani Lucius nic nenamítal, nezkoušel mě oblékat, nechal mě být.

„Ani nevím.“ Zalhal i on.

„Převážit! Už jsem dostal stovky stížností, že se na ní nedá koukat.“

„Ale mně se na ní kouká moc dobře.“ Přiznal se pekelník. Juknul na mě a já zrudla. Uvědomila jsem si, že se na mě dívá už tolik měsíců ve všech mých polohách a já to přestala řešit. Byla jsem svá a takovou mě miloval.

LUSK! A váha byla tady.

Moje ruka pohladila ten horký rezavý kov, na dlani mi ulpěl mour a vůně mojí lásky. Nasála jsem, až se mi zatočila hlava. Ach…to peklo se mnou ale mává!

Lu zachytil moje omdlévající tělo. Přisunul mě blíž. Stoupla jsem si na tu věc, která vážila hříchy a s obavami jsem hledala šipku ukazující mou váhu.

„Padesát.“ Zajásal Taťka. Pekelník práskl ocasem.

„Fakt? Mám pade?“ nakrucovala jsem se nahá před chlupáčem a dělala na něj náruživé pohledy.

„Líbila ses mi i v šestapadesáti…“

„V pětapadesáti…“ opravila jsem ho.

„To jsou skvělé zprávy,“ zatleskal Otec nejvyšší. „Takže obleček a pokročíme dál.“

„Ehm, ehm, já vlastně ani nevím, kde ho mám.“ Věděl, že lžu, a tak se jen káravě podíval. Víc nemusel říkat. Se sklopenou hlavou jsem odpochodovala do mého kutlochu a tam jsem se k radosti Taťky a ke smutku chlupáče oblékla.

V zrcadle na mě koukala štíhlá a moc pěkná ženská. Vymakané tělo, správné držení zad i ramen… takový skoro sexy obleček.

„No ty vole!“ ujelo Luciusovi, když jsem se vrátila. Otec se pokřižoval za něj a opět mu vysvětlil dlouhou řečí, že se nachází v nebi a zde je zakázáno klít a mluvit vulgárně. Lucius hodil očima na mě, Taťka se otočil a zrůžověl jak rododendron, který mi rostl kdysi na zahradě.

„Jo, tak tohle by šlo.“ Obešel mě ohnivec ze všech stran a dlaní utíral slinty. „Nějak jsem zapomněl, jak vypadáš oblečená.“ Lehce mi pohladil zadek, aby si náš svatý nevšiml a zkrotil divokou oháňku, která chtěla ten andělský oděv trhat na kusy.

„No, jsi oblečená, snad stížnosti přestanou.“ Řekl, a ještě jednou se na mě podíval. „I když si myslím, …“ pak jen mávl rukou. „Je oblečená? Je…“ přesvědčoval sám sebe, že takhle je to v naprostém pořádku.

„Dnes máš volno, jdi spát, zítra začneme naostro. Musíš být připravená.“ Řekl nejsvatější.

„Naostro?“ zvědavost mě zahltila.

„Uvidíš, mé dítě.“ Nesnáším, když mi říkal dítě. Otočil se na patě a bez vysvětlení odcházel.

„Jak jí jde střelba?“ zeptal se přes rameno padlého anděla.

„Je skvělá.“ zaslechla jsem. Lu mě pořádně pochválil poprvé za celou tu dobu. Doběhl odcházejícího Boha a barvitě mu rukama vysvětloval, jak na tom jsem.

„Jsem skvělá.“ Říkala jsem si a hladila moje pevné tělíčko. „A ještě mi to sluší.“ Nejlepší den za posledních pár měsíců.

A zítra…? Padla jsem do postele natěšená, myšlenky se předháněly v představách, co se následující den stane.

***

Tak co, jde mi to? Jsem šikulka, že?! Jen počkejte... Už se to blíží, už ze mě bude brzy opravdový anděl. Nebo nee? 

Budu vás tu čekat zase ve čtvrtek, ju?! Přijďte, Vaše Bohunka 0

***