Už aby bylo ráno!

Zase snový blog. Pro otrlé čtenáře. Podobné sny se mi vrací často, nevím, jak je změnit, jak nad nimi jednou zvítězit.                                              Při čtení nejezte, nepijte... radši. (nic mi v diskuzi nevyčítejte, já vás varovala) 

Už zase...

Jsem zase tady, stejné místo, stejný sen. Srdce mi tluče a chce radši vyskočit z hrudníku. Mozek chce řvát, tělo stojí, jako by zamrzlo. Chce se mi brečet, vím co přijde.

Dívám se do zrcadla. Jsem nahá, kůži mám ještě zmuchlanou po peřině, v očích strach, na nohou lodičky. Rychle je skopnu dolů, pamatuju si, že minule jsi mi podpatky násilím tlačil do očí. Umřela jsem tehdy ve velikých bolestech, když mi hroty projížděly očima až do mozku. Radši je odkopnu dál, abys nedosáhl. Místnost se uzavírá, já vím, za chvilku...

Pouštím slzy. Posledně jsem si řekla, že se ubráním, že mne nebudeš trápit, že tě praštím, že tě klidně i zabiju, když bude potřeba, ale... nemůžu... protože... stále tě miluju. Možná že dnes nepřijdeš, možná že mě nebudeš mučit, možná mne políbíš a obejmeš, možná...

Ach, mám strach.

"STŮJ!!!" příkaz, který nepatří mně, ale tamtěm. Jsou tam a chtějí mě rozsápat, ale ty je zastavíš, protože já jsem jen tvá a ty si mě chceš vychutnat do samého konce. Otočím hlavu a uvidím je, třesou se touhou vrhnout se na moje nahé tělo a trhat z něj kusy, rvát si je do svých držek, slintat a sát mou krev. Ale nesmí se pohnout, čekají na tvůj povel... ale takový jsi ještě nikdy nedal. Snad ani dnes. 

Stěny se stávají neprůhlednými skleněnými dveřmi sprchového koutu, které se přibližují. Za chvilku tu bude těsno, nebudu moct dýchat, nikam utéct. Vnímám jejich stíny za sklem, občas se nalepí jejich huby na sklo a vytasí zuby, zařvou a bouchnou pěstí. Bojím se, abys je  na mě za trest nepustil.

"Nepouštěj je, prosííííím," prosím tě, vím, že tu někde jsi, že přijdeš, že... K nohám se mi přikutálí mandarinka. Mozek křičí, NE! Vzpomínky se vynoří, jako by to bylo včera. Po tvém uspokojení už mě nikdy nepotřebuješ...Tak proč bys mě nechával žít? Klečels nade mnou a rval mi kusy mandarinky do úst, dusila jsem se, ale tys  nepřestal. Umřela jsem pomalu a vyděšeně udušená mým oblíbeným ovocem. 

Rychle seberu ovoce a chci ho přehodit přes dveře, ale stále padá dolů. Nemůžu se jí zbavit! Rozšlapu ji. Všude je kluzko, ale té dřeně je tolik! mohl bys mě s ní dusit i dnes. Pomalu si kleknu a radši všechno slížu, sesbírám i kůru a rozkoušu jí, je to hnusný, ale dnes nezemřu udušením...

Ty dvě stvůry se chechtají a pokřikují na mě. Strašně se bojím, že rozbijou sklo, že mi ublíží. Kdy už konečně přijdeš? Zastavím se nad svými myšlenkami, přeju si, abys přišel ty a zabil mě sám. Nechci skončit v jejich spárech. Škrábou drápama a já asi zešílím.

Opatrně si sednu na zem a čekám, co se bude dít dál. Zvuk drápů mi rve mozek na kusy, nestačí zacpat si uši, slyším ho i v těle, svědí mě, nedá se to vydržet. Tak už pojď a zabij mě! říkám si v duchu, ale nevím, co je horší. Krvelačné bestie nebo umřít rukama mojí lásky.

Dnes neumřu, nesmím... Mám tajnou zbraň.

"KDE?" zařveš na mě a přidáš strašidelný smích, "Jsi nahá! Chachachachaááááááááá." 

Vidím svůj odraz, no právě, vždyť já jsem nahá. Ale... 

"ALE?" jsi tu! Cítím tě za sebou. "Tohle je výzva, miláčku," zašeptáš. Miluju, když šeptáš. Vezmeš mě tvrdě za prsa, jsem zkoprnělá strachy, nechávám tě, nebráním se.

"Tak?" otočíš mě násilím a narveš mi jazyk do úst. Kdysi to bylo nádherné... ale dnes... strachy ani nedýchám.

"Co máš pro mě za překvapení?" Jsi surový a já vím, že než mě zabiješ, ještě dlouho si budeš užívat. V mysli se mi vybaví můj rozkrok. Tam...

"Ano, však tam se taky dostaneme," uchechtneš se a pokračuješ s ‘milostné’ předehře. "Musíš si to užít naplno, dlužíš mi to."

"Nic ti nedlužím!" křiknu. Přidržíš si mě a rozkopneš mi nohy...

"Udělala jsem všechno, co jsi chtěl."

"NE!" zařveš zlostně. "Bylo to málo!" Nechceš si povídat, chceš...

SAKRA!!!

Jsi tvrdě připraven, čekám útok, zavírám oči, brečím, je mi tě tak líto, nechtěla jsem ti ublížit...

Myslím na... moje osvobození...

"Ale, ale," řechtáš se. "A jak bys to asi...???." nedokončíš svou větu, protože právě teď tvůj nadržený penis prořezává tenká ostrá čepel nože, který jsem schovala... Hádej kde?

"Miluju tě," šeptám nyní já tobě do ouška své krvelačné vyznání. "Nešlo to jinak, promiň." Tvé tělo se pomalu sune do louže krve k mým nohám. 

***

Vyhrála jsem konečně? Vrátíš se ještě? Stačí jedno moje vítězství? 

***

Jestli se v dalším snu ještě vrátí, bude o tom noži vědět...

Jak mám vyhrát příště?

Budu ráda za jakýkoliv nápad... chci zas v klidu spát ˘

***

  Zítra vyjde mimořádně blog. Přijďte se juknout. (nebude to horor) 

Vysvětlení k mandarince: připravovala jsem fotoblog právě s tímto výtečným ovocem. Ještěže jsem nefotila meloun. :))