Semínka štěstí...??? neexistují!

Zahradnice stojí nad propastí. V dlaních svírá pytlík. Rozhodně už není tak naplněný, jako když jí ho i s miskou a hlínou kdysi v patnácti předal sám ďábel.  

Řekl: "Tohle bude tvá droga, štěstí, touha, blaho. Pro tohle budeš v podstatě až do konce svého života žít." Návod jí nedal, jen dupl a zmizel. 

Vzala si svůj těžký váček. Už o takovém semínku četla, dokonce její kamarádky už se šeptem zmínily, že jim vyrostlo, že vykvetlo a že... z květu se stal maličký plod, který rychle vyrostl v krásný zlatý plod, který když snědly... ach... nastala nirvána, výbuch štěstí, radost.

Semínek tam bylo spoustu, při představě, že i jí vyroste zlaté jablko, které ji úplně odzbrojí, se usmívala.

Na nic nečekala,  a když doma osaměla, hned jedno z nich zasadila. Jakmile se semínko dotklo půdy, vyklíčilo. Jak překvapivé! Tak rychle? Kořínek se prodral hluboko do misky a na povrchu se objevila maličká pokroucená zeleň. Jásala, tohle nečekala, byla potěšena, že to jde bez námahy, bez hnojení a zalévaní. Už se viděla jak prokusuje zlatou kůrku, jak saje vytékající šťávu. Rostlinka rostla dál a dál a ona se radovala. Po chvilce se ale rostlinka ve svém růstu zastavila. Ne, ne, ne, začala panikařit. Běžela pro vodu. Bohužel bylo pozdě. Zeleň nepřežila.

"Ano, to se mi taky stávalo, ale časem jsem to vychytala a moje semínka se teď mají čile k životu. Dokonce mohu mít i několik jablíček z jednoho stromku." odpověděla přítelkyně, které se svěřila.

Více jablek najednou? Z jednoho stromku? Jí vždy vyrostla jen slaboučká nit.

Kruci, kruci, kruci.

"Nevzdávej to. To půjde."

Hm... dobře, zkusí to znovu. Měla přece plný pytlík semínek. 

Počkala pár dní, když všichni odešli, vzala misku a vsadila další rostlinný plod. Okamžitě pustil kořínek, po chvilce i zelený stoneček, který se ihned otáčel za sluncem. Byla potěšená, radostně výskala a tleskala. Rostlina ale v jednom okamžiku přestala růst a následně umřela úplně.

"Sakra!" shodila misku na zem. Posmutněla.

"Musíte mu věnovat větší péči. Rozmazlujte jej a ono se vám odvděčí." Četla v časopisech. 

Vysypala více semínek do dlaně a pečlivě vybírala to správné. Všechny byly stejné, ale co kdyby... Vybrala jedno, líbilo se jí a udělala prstem větší důlek, třeba potřebuje větší ďolík. Jako už dvakrát předtím se ihned objevil kořínek. Rychle ho zakryla hlínou, lehce potřísnila vodou, vláha musí být a čekala. Ze země vykoukla zelená naděj. Povyrostla, jakoby se rozhlížela a potom bohužel opět uschla.

Achjo!

Našla si zahradnické příručky, hledala v chytrých knihách, vyzpovídala spolužačky, kamarádky, studovala tahle semínka, než se odvážila zkusit to znovu.

Připravena lepší půdou, hnojivem i vodou skenovala očima vyrůstající stonek. Přidala hnojivo a kupodivu se rostlinka dala do života. Jupí! Radovala se. Rostlina zesílila, při pohledu zblízka objevila i pupeny. Uviděla jeden list. Co bylo dál?

Nic! Hotovo! 

"Já nemusím dělat nic, jen ho tam šupnu a čekám, nezalívám ani nehnojím, jen se dívám na tu krásu a užívám si. A potom když začne růst to jablko a zlátne, bože to je nádhera."

Posmutněla, jí nevyrostlo zatím nic jen jeden jediný lísteček, který ale záhy upadl. "A potom, když se zakousnu do toho zlata, holka, to se nedá ani vypovědět."

Domů odcházela s pocitem neúspěchu. 

Nevzdala to a každý den zasadila jedno semínko, přidávala různé zálivky, dokonce i víno a alkohol, ale semínko ne a ne vyrůst podle jejích představ. Ať se zeptala, koho chtěla, všichni už kousli do zlatého jablka. Jen ona stále čekala. Asi dělala něco špatně. 

Začala vidět chybu v sobě, pytlík ji přestal přitahovat a ona se uzavírala stále víc do sebe, protože co by se stalo, kdyby se někdo dozvěděl, že ona ještě nekousla do svého výpěstku? Styděla se za sebe.

"Nekousla jsem si ještě," svěřila se své nejlepší kamarádce.

"Chichi, já taky ne." mávla nad tím rukou. "No a? Však jednou vyroste."

Nastartovala u ní další chuť experimentovat a zkoušet štěstí. Následovaly další roky pokusů a omylů, ale žádné jablko nevyrostlo. Co jablko?! Rostlinka nikdy ani neobrostla listím, natož pak aby měla  květ slibující plod.

Hekticky znovu a znovu zkoušela semínko zasadit, ale vždy to skončilo dřív, než rostlinka stačila zesílit.

Trápila se, chřadla, upadala do deprese. Dělala starosti celému okolí. Nic na světě ji nemohlo potěšit, tak moc toužila po tom zlatém zázraku. Celé roky chodila jako tělo bez duše. Okolí ji přestalo poznávat. Její duše i naděje umíraly.

***  

Utírá si uplakané oči. Tak moc by chtěla ochutnat to jablko, které přináší štěstí a radost. Je unavená, už nevěří, že by se jí to kdy mohlo povést... Už to nechce zkoušet. Není ji souzeno uvidět lesknou krásu magického ovoce. Toho zatracenýho ovoce, které ochutná kdejaký hlupák, jen ona ne. 

Má pocit, že se celý život hnala za pochybnou fata morganou, za něčím, co možná ani neexistuje. Je přesvědčena, že všichni kolem ní lžou. Možná že nikdy neochutnali podobné jablko, jen nechtějí dopadnout jako ona. 

Cítí se jako vyděděnec, jako modrý mezi bílými, jako akát mezi růžemi, jako ona mezi ostatními. Dlouho o tom přemýšlela, posledních několik měsíců pravidelně probírala všechna pro a proti a rozhodla se.

Natahuje ruce, krčí nohy v kolenou, naklání se, zhluboka dýchá, bubnující srdce křičí NE!!!, ale ona už takhle nechce žít. Už ne. Chce být svobodná, svá!

Naposledy zavírá oči a cítí kamenitou díru v zemi, odkud zřejmě kdysi přišel ďábel s dárkem, otáčí pytlík dnem vzhůru a obsah vysype. Pláče. Je jí to líto, ale nemůže celý život žít v honbě za zlatým grálem, který pro ni možná vůbec není připravený.