Až Tě dostanu, bude se Ti to líbit.

Nesahej na mě. Nemám zájem. Nemůžeš mi dát nic, po čem bych prahla. Jdi jinam. Polož mne a vezmi si jinou. On chtěl ale ji. Chtěl ji sebevědomě ukázat, v čem je opravdu dobrý. "Tentokrát to bude opravdu velká akce."

Pamatovala si moc dobře, když se to stalo její sousedce. Byla menší než ona a moc u toho vzlykala. Děsilo ji, co s tamtou on dělal.

On? Říkal si "pan spisovatel" a podle téhle to byl odporný hrubián. Nelíbilo se jí, jak u toho její použitá kamarádka křičela. Bála se ho. Když s kolegyní skončil, netrvalo to nijak dlouho, odložil ji a nikdy už se k ní nevrátil. Vzpomínala, jak slyšela po nocích smutný pláč. Asi jí moc ublížil, asi ji to bolelo tak, že to nepřestávalo. Nakonec tu tenkou odnesl pryč a ona už se nikdy nevrátila.

Ještě nebyl tím velkým spisovatelem, o kterém se dnes na školách učí. Ale byl to chlap, který miloval ženy silné,  co si 'nenechají pískat...' - cituji.

Miloval ženy - osobnosti, které byly jiskřivým spoluhráčem. Žádné chudinky! 

Tahle byla sebevědomá dáma. Byla spokojená sama se sebou. Tahle byla osobnost. Bojovnice. Nepotřebovala nikoho a nic. Hlavně nepotřebovala přitahovat pozornost toho jeho pera. Brrr... když slyšela ty zvuky, nářky té malé hubené, viděla její slzy...

Tušila, že on už nikoho jiného nemá k dispozici. Vlastně moc dobře věděla, že pokud něco neudělá, přijde řada na ni. Ale on byl spíš takový malý pisálek, stačily mu ty hubený holky, ona byla dáma, velká, silná, doufala, že na ni nemá. Nedosáhne na ni. Nemá tak pestrou slovní zásobu, aby... 

Už uplynulo dost vody od doby, kdy ublížil kamarádce. Dlouho jen tak chodil sem tam, popíjel víno a nevšímal si jí. Ale poslední dobou, se stále častěji chodil dívat na její tělo, občas pohladil její kůži a přitom se drbal v rozkroku. Chodil zamyšlený, tu a tam si udělal poznámku. 

Ne, tohle nevypadalo moc dobře. Když procházel kolem ní, zavřela oči, vsugerovala si, že tak si jí nevšimne.

Ale on o ní věděl. Počítal s ní, chtěl ji. Tentokrát měl v plánu něco většího, velkého, největšího.

"Tak pojď má milá." šeptal, srkl si doušek a nechal ho poválet v ústech.

"Ne, nech mě být. Nesahej na mě. Nemám zájem. Nemůžeš mi dát nic, po čem bych prahla. Jdi jinam. Polož mne a vezmi si jinou."

"Ale neboj se." měl větší sílu. V jeho rukou najednou cítila, jak je malá, slabá. Jeho dlaně hřály, ale ona se bála. Nechtěla zažít to co všechny před ní. Nebude jeho další zářez.

NIKDY! Cukla s sebou a upadla na zem.

"Ale, ale, nějak se ti ke mně nechce." Zvedl ji a položil na stůl. Udělal si pohodlí, rozepnul kalhoty, vyhrnul rukávy. Sáhl do šuplíku a vyndal si své poznámky. 

Ležela tam a očekávala to nejhorší. On si připravil pero. Ani se neodvažovala kouknout se na něj. 

"Otevři se mi." zašeptal a otevřel ji.

"NE!" křikla na něj. "Nech si zajít chuť!"

"Ale, maličká, důvěřuj mi. Tohle bude velké..."

Pohladil její bílé tělo a poprvé namočil pero.

"Ne, nesahej na mě tím, tím, tím..."

"Však já tě zkrotím... Hm... ano, tohle je dobré." Usmíval se a jeho pero ukáplo.

"Ne, tohle nesmíš!" bránila se, ale kaňka ji obarvila tváře.

"Ajajaj, copak se to přihodilo?" zalaškoval a znovu namočil. "Už si dám větší pozor. Bude se ti to líbit, uvidíš." položil hrot na její panenský list a škrábl. 

Och... Co to bylo? Zachvěla se.

Napsal krasopisem část názvu: "ZKROCENÍ...

Při čárce nad "í" ji přeběhla po těle husina. Ach... vzdychla. Tohle není bolest. Zamyslela se. Tak proč ty předchozí tak křičely?

"Ty moje bichle, ty zlá ženo!" odříkával a dopsal: "... ZLÉ ŽENY"

Její listy se klepaly, ale strachem nebo násilím to nebylo. Po jejím alabastrově bílém bříšku jezdilo jeho pero sem a tam a rejdilo chvilku rychle, pak zas pomalu.

Áaach... vzdychala naše velká buclatá dáma, která byla ještě před malou chvílí rozhodnutá, že se mu nikdy neoddá a zůstane svá. Ale to jeho pero tak jemně škrábalo, občas zatlačilo a udělalo smyčku, háček a když udělalo občas tečku, byla na vrcholu.

ANO, ANO, ANO!!! nemohla dýchat, co on to s ní všechno dělal... chtěla ještě a víc. Křičela a prosila, svíjela se v křečích. Trvalo to přes rok, večer co večer se k ní vracel a ona umírala rozkoší. Pochopila, jak to bylo s křikem a vzlykáním jejích kolegyň, i ona nyní vzlykala, často plakala slastí a zajíkala se touhou. Jeho pero bylo dar.

Jak se stránky otáčely, začala se bát, že už nebude kam psát, že není zas až tak baculatá. Další a další vyvrcholení ji přiváděla k nepříčetnosti. Nestyděla se, volala z plných plic a sama povzbuzovala pero, aby tu a tam stisklo, aby udělalo tečku nebo dlouhou hlubokou čárku.

Jenže dílo se pomalu blížilo ke konci. William byl téměř hotov. A ona? Cítila, že už zbývá jen posledních pár stránek, že pak ji odloží na dlouho na polici a nevšimne si jí, dokud... nevěděla do kdy, ale bylo jí to jedno. Dostala strach, že ji opustí, že ji odnese pryč, že už nikdy neochutná jeho čarovné pero. 

Obavy se vyplnily.

Následující den dopsal. Jeho poslední tečka ji pokroutila rohy listů, nakonec se přes ní přehnaly chlad i horko. Byl konec. Konec pro ni, ale začátek pro něj. Teď bude slavný.

Bude z něj MISTR!

A ona? Ach... byla... šťastná. Zažila nejkrásnější rok v celém svém životě, děkovala jemu, panu spisovateli, že si ji nechal v záloze, že děj je dlouhý a že si vybral právě ji, aby mu posloužila. Sloužila ráda. Sloužila by dál, ale už nebylo kam.

***

jen mezi námi... Víte, že když žena vzdychá, nedělá Aaaach, ale Aaaaahhh?! :)

***

dnes dvě písně:

víte, jaká je láska? "Láska prý je jako..."

a tahle... tihle kluci jsou velmi poslouchatelní, mají cit, rytmus a sílu, jejich písně gradují... 

Tahle má ještě ke všemu překrásný videoklip¦