Hynku, Viléme... Leo? ale ne, Jarmilo přece!

Znáte to? Ale samozřejmě, kdo by neznal Máchu a jeho dílo Máj. Ten Máj, o kterém vám budu vyprávět, se ale stal v prosinci, vlastně až v lednu. Nevadí? Nebude rozkvetlý strom, ani slunce, jen ten zbytek. 

24.12.

Jarmila je zase sama. Už druhý rok bez chlapa, kruci. Děti byly daleko, měly přijet až za týden... Seděla u noťasu a brouzdala po netu.

Seznamka? To už zkoušela, většinou to byl děs. 

Erotická seznamka? Hm... i na obyčejné seznamce jde mužům o sex, jen to zabalí do romantických keců a frází, tak proč to nezkusit? Musela se smát. Erotická? 

Ne. Radši si pustila svého oblíbeného zpěváka a zachumlala se do deky. Chtěla přijít na jiné myšlenky.

Už při druhé sloce se ale její myšlenky vrátily k oné sprosté seznamce. Přece, když se jen zaregistruje...

Mohla by na chvilku zaflirtovat, vždyť o nic nejde. Možná je na druhé straně osamělý muž, který si rád popíše.

Jméno? Vlastní nedá. přemýšlela o nějaké hrdince z knihy. Hm... Lea. Milovala Máchu a jeho "Cikány". Možná potká svého cikána...

Věk i libůstky uvedla podle pravdy.  45 a SEX!

Ani neskončila první píseň a hle... první zpráva.

"Ahoj." K.H.M.

":)" Jarmila.

"Bez fotky?" K.H.M.

"Zatím." Jarmila.

"Chci tě vidět..." K.H.M.

***

Nebudu vypisovat celý jejich virtuální rozhovor. Důležité je, že Lea, jak se představila, našla svého cikána. Alespoň pro štědrovečerní noc. Psali si o všem.

Prozradila, že miluje Máchu a že její nick je z jeho díla.

K.H.M. nepřiznal, že jeho nick znamená "kouříš, honíš, mrdáš..." Představil se jí jako Karel Hynek Mácha. O... jaká náhoda. Překvapilo ji, kolik toho o Máchovi věděl. Jako učitelku literatury ji potěšilo, že se řeč netočí jen kolem dvojsmyslných narážek.

***

25.12.

"Jak ti budu říkat? Leo?" K.H.M.

"Jistě." Jarmila.

"Nebylo by lepší, kdyby ses představila?" neodpověděla. Na prozrazení identity neměla.

"Jak budu říkat tobě?" odvedla řeč jinam. "Karle? Hynku?" Zasmála se Jarmila nahlas. Hynek... vybavil se jí ten floutek z její třídy, co ji provokuje a pomlouvá na sociálních sítí. Neohrabaný sexuální robot. Holkám se líbil, ale pro ni, zkušenou ženu, byl k smíchu.

"Možná by bylo nejlepší, Viléme."

 Vilém? No to snad... 

"Viléme." napsala.

"Jarmilo!" oslovil ji.

Vyděsila se. Náhoda?

"Ne, ne, Lea přece."

"Když Karel Hynek Mácha, tak přece Vilém a Jarmila. Lepší než cikán a Lea. Co říkáš?"

Ach, Máj? Srdce se ji roztančilo.

"Ahoj, jsem Jarmila."

"Těší mne, Jarmilo, Vilém." (No není to romance?)

***

26.12.

"Pustím webku." jeho odvaha se stupňovala.

"Viléme, nezlob." neměla nejmenší chuť se ukazovat.

"Mám masku z maškarního, bude to diskrétní..."

"Bez zvuku?" 

"Dobře."

"O.K." odběhla a hledala škrabošku z plesu.

Oba se objevili na monitoru s maskami na obličejích. Jejich rozhovor se stáčel od Máje k jejím prsům, které na kraťoučko ukázala, od rozkvetlých stromů k jejímu roztouženému rozkroku. Nechala Viléma seznámit se s jizvou, která jí zůstala z autonehody. Byla ukryta na opravdu intimní místě.

Dozvěděl se, že Jarmila zná celý Máj nazpaměť,  a přestože básničky nebyly jeho oblíbenou četbou, rád si četl verše, kterými prokládala jejich dopisování.

***

Do konce prosince prožila tolik, co za celý rok nestihla. 

***

5.1.

"Zítra jedu pryč." Jarmila

"Taky razím pryč. Hory!" kam jinam v zimě.

"Ale budu na příjmu, jen nevím, jestli budu mít pokoj sama pro sebe."

"Ozvu se ti, Miláčku."

Radši vypla notebook a zmizela ze sítě.

... napsal Miláčku ??? ... Ach. Srdce ji poskočilo.

***

6.1.

"Jsi tam, milá Jarmilo?"

"Jistě, Viléme."

Po večerce chvátala do svého pokoje, Vilém už čekal na síti.

"Aha, takže učitelka?" vyplynulo z vyprávění. 

"Chci vidět tvá prsa, Jarmilko..., celá, prosím." žadonil.

Odhalila lehce župan z ramene.

"Chtěl bych se tě dotýkat a líbat tě... všude." 

"Chtěla bych, abys tu byl se mnou." Vilém zmizel z obrazovky. Rozhalila odvážně župan a ukázala se v celé své kráse.

BUCH! BUCH! BUCH!

Nadskočila.

"Paní učitelko!" 

Ale ne!, krucinál... Vydrž Viléme, prosila v myšlenkách s očima upnutýma na prázdném monitoru.

Zahalila se zpět do županu a šla otevřít. Snad se něco nestalo! 

Stál tam Hynek. No jistě, kdo jiný. Copak má zase za stížnost? Málo tepla? Studená sprcha?

"Co zas?" řekla.

"Jsem tady."

"No, to vidím. Co si přeješ?" koukl na noťas na posteli. Usmál. Jeho pohled byl dlouhý.

"Tak copak si přeješ?"

"Chtělas, abych tu byl s tebou..."

"Co si to..." nedopověděla. Sundal ji z obličeje zapomenutou škrabošku.

"Poznal jsem tě na první pohled, Jarmilo. Tvé gesto rukou, když si odhazuješ pramen vlasů z tváře."

Stála jako opařená.

"Vzrušuješ mě, Jarmilko, když chodíš po třídě a cituješ Máchu."

Byl tak drzý, ale milý... byl tak drzý, že neměla slov... byl tak drzý, až se jí to líbilo... 

Zavřel za sebou dveře. Dostrkal ji do předsíně a tam ji opřel o rám.

"Recituj." zašeptal a přitom ji stahoval župan z ramen.

"Co?" Kruci! Má? Nemá? Sakra! Vždyť je to její žák!

"Druhé Intermezzo..." žužlal ji ušní lalůček. Přestala být učitelkou, stávala se milenkou.

"Stojí hory proti sobě, ach..." zkoumal její zákoutí.

"Pokračuj..." povzbudil ji.

"V temné dálce, něco níže..., ach..." byl tak nízko, až se zalykala.

"Temnorudý požár hoří, ach..." uměl to. Poznala to při prvním ochutnání. Nebyl to floutek, byl to zkušený chlap. Muž, vzrušený muž, který ji celou chtěl.

"Miluju tuhle jizvu," přejel prstem po starém šití pod zadečkem. "Zamiloval jsem se do ní, když si mi ji ukázala." Něžně se zakousl. Tála a mrzla zároveň. 

"Že strach i ňadra má i mého koně oužil..., aaach..." odříkávala a nutila se nekřičet.

"Svou lásku, ach, slavík růži pěl, áaaach..." odříkávali spolu jako spojenci..., spojenci srdcí, duší i těl. 

Otočil ji zády. Než vysál všechnu její vlhkou slast, byla s básní u konce.

"Hynku! Viléme, ach, Hynečku, aaach..."

Vzal si ji tvrdě a nekompromisně, jako toužící býk. Jeho velikost zaplnila její mokrost až k udušení. 

Ach... Nemohla dýchat, drásala nehty dýhu a kousala se do rtů, aby nevykřikla touhou. První výbuch ji zkroutil prsty u nohou a další jí přikoval k Hynkovu tělu... 

Byla to dlouhá noc a Jarmila recitovala Máj ještě jednou, znovu až do konce. Hynek naslouchal jejímu šeptání, nechtěl se teď loučit, nechtěl se s ní příště setkat jako s učitelkou, nechtěl se loučit nikdy. 

"Ach, Jarmilo, lásko!" 

***