Podnikat se musí umět. Někdy je vhodné dát malý úplatek. Aby dobře bylo.

„Ten kšeft jsme nedostali.“ Hlásil mezi dveřmi, když se připotácel pod parou. Tušila to. Je to v háji. Jsou na dně. Co teď budou dělat? Stálo je to takovejch milionů, zatracený podnikání.

„Jsme na mizině.“ Svezl se na schody, když odváželi jeho milované auto. Banka..., sežrala všechno. Auta, stroje, chatu v horách i jachtu na Jadranu. Žili si na vysoké noze ještě dřív, než měli. Nedělej hop, dokud nepřeskočíš, říká se.

Má mu to říct? Už tolik nocí nespala, trápila se, ale… Viděla, jak se její manžel utápí v zármutku. Byl zvyklý na přepych a teď se budou stěhovat do garsonky. Řekne mu to!

„Vladimíre…“

***

„Ó, tak milá manželka je tu vždy vítána,“ byl slizký, když ji poprvé uviděl, pan prezident. Přišla nečekaně v době rozjednané schůzky. Manžel byl nesvůj.

„Dáte si kávu? Čaj nebo…“ mrknul na ní. „Nebo něco ostřejšího?“

„Děkuji, ne, nebudu vyrušovat, počkám v hale.“ Chytil ji rychle za ruku a lehkým násilím ji usadil do čela stolu, na jeho židli.

„Jen se posaďte. Jednáme tu přece i o Vás.“ Přesunul tučné desky stranou a přišoupl k ní židli.

Ruku ji držel déle, než by si přála, ale nechtěla být drzá a tak ji jen povytahovala.

***

„Líbila ses mu.“ políbil svou ženu.

„Nemám ho ráda.“ poplácal její zadeček.

„Proč, vždyť ho vůbec neznáš…On nás vyvede z bryndy.“

Nemíchala se do jeho kšeftů. Vždy ji odbyl a tak si všímala svého. Zahrádka, domácí úklid, firma pro ni byla tabu.

„Co za to bude chtít?“

„Neznáš ho? Je to lidumil! Dobrodinec!“ Nezdálo se jí to.

***

„Manžel tu není?“ Byla překvapena, když seděl sám v jejich kanceláři, pan prezident.

„Musel neodkladně odjet.“ divně špulil rty. „Mám Vám zatím dělat společnost.“

Opět ji usadil vedle sebe. Bětka, sekretářka přiběhla s kávou, pěkně s cukrem a spoustou mlíka. 

„Víte, máte krásné oči.“ Pousmála se. Co na to taky říct?

„Manžel je stále v práci, že?“ Bla, bla, bla skoro dvě hodiny. A manžel nikde.

„Nechtěla byste na oběd?“ Měla hlad, ale s tímhle, panem prezidentem?

„Mám doma uvařeno.“

„Hmmm, jídlo od Vás by mi jistě chutnalo.“ Přiblížil, až se ji zvedl žaludek. Podivně páchl, a když její oči sjely níž, všimla si vzrušení v jeho kalhotách?

Vyskočila.

„Omluvte mne,“ lhala, „ještě musím něco zařídit.“ Odešla rychleji než chtěla. Kabelku zapomněla na stole. Sakra!

Ťukla a otevřela.

Klečel u židle, kde ještě před vteřinou seděla a obličej měl vmáčklý do polstrování! V ruce držel ztopořený pyj!

Zůstala stát! Očima přivolávala svoji brašnu, aby kvůli ní nemusela přistoupit k tomu stolu, kde on zrovna…

Vstal, pustil svůj penis a stejnou rukou hrábl po tašce, ble… Těžce polkla, když jí koženou tašku  podával.

„Ludmilo,“ zašeptal. Oči jí jako magnet stále padaly k jeho rozkroku, nestyděl se, jen tam tak stál.

Vrtěla nesouhlasně hlavou, oči hloupě civěly na ten kus těla trčící ze zipu.

Chytla tašku a zmizela. V autě dlouho rozdýchávala to, co právě viděla.

On si… 

Bože!

***

„Nechce se mi tam, Zlato, že tam nepůjdeme.“ žadonila. Jet na oslavu narozenin toho podivného společníka, pana prezidenta a trávit v jeho blízkosti celý večer, se jí nelíbilo.

„Brouku, on tě vždy velmi rád vidí.“ No právě? Chtěla říct a pak si honí…

„Vezmi si ty hnědé šaty, sluší ti nejvíc.“

Lepil se na ní celý večer, pan prezident a neustále se snažil pokládat ruku na její holá záda.

„Lidunko,“ zašeptal. Nesl dvě číše šampaňského. „Nebudeme si tykat?“

Proboha!

„To je skvělý nápad.“ Manžel je k sobě natlačil.

„Jsem Robert,“ a přisál se k jejím rtům. Manžel radostí skoro zatleskal. Ona zvracela na záchodcích.

***

Zvonek řinčel jako o život. V tuto noční dobu nikoho nečekala. Přehodila přes nahé tělo župan.

Když otevřela, žasla! Pan prezident!

„Nesu ti šardoné, slyšel jsem, že ho máš ráda.“ Vrrr. U nohy seděl Sylvestr. Pohlédl na něj, a když uviděl jeho sliny a zubatou mordu, jen podal víno a zmizel.

Zamkla nadvakrát a víno vyhodila do koše.

***

 „Lásko, nechci s ním jet takovou dálku sama v autě.“ Snažila se přemluvit manžela.

„Vždyť on tě neukousne.“ No, toho se právě bojím.

Překvapivě byl celou dobu milý, pan prezident a nestáčel hovor k dvojsmyslným narážkám. Možná pochopil, že nemá zájem. Bylo to fajn. Zjistila, že je to velmi chytrý člověk, má do hloubky všeobecný rozhled a spolupráce s jejím manželem z jeho hovoru vypadala opravdu nadějně. Možná díky němu konečně splatí dluhy a  postaví se na nohy.

Při vystupování se ale jeho milé, příjemné oči změnily v obávané bestie. Dívaly se na ni zpříma a jeho koutky cukaly.

„Lidu,“ přitlačil se na ni a skoro šeptal. „Lidunko, moc tě chci. Šílím, když si představím, že šoustáš s tím nýmandem.“ Udělalo se jí mdlo.

„Roberte…“ nedořekla.

„Kdybys byla trochu milá...“

„Přestaň!“

Natlačil se na ní. „Kdybys byla trochu milá,“ vzal její ruku a natiskl ji na svůj poklopec. Cítila ji. Tu velkou překrvenou část pana prezidenta.

„Možná bych mohl tomu tvýmu blbečkovi předat firmu, možná bych mohl i zařídit, aby se rozšířil.“ Neposlouchala, vnímala jen ten tep v dlani…

„Roberte, do vašeho podnikání mne nepleť.“ Snažila se, ale on trval na svém.

„NE!“ Skoro vykřikla a odstrčila ho.

***

Řekne mu to. Otevře mu oči, ať vidí, jakou zmiji si hřál na hrudi.

„Vladimíre…“ zvedá hlavu z dlaní. Ona odvážně přisedne k němu na schody.

„On tě potopil, kvůli mně!“

„Co to plácáš? Prosím tě."

„On...  zkoušel to na mě.“

„COŽE?“ Vyskočí. „Co se stalo?“

„Vladimíre…“

„Co se stalo?“ Je v obličeji rudý, ruce v pěst. „Řekni mi, všechno!“ odhodlává se a vše vyklopí.

„To si děláš prdel?“ 

„Ano, kvůli mně tě potopil.“ pláče.

„Ten hajzl!“ Odstrčí ji. „A ty?“

„Co já?“ Snad jí věří?! Přece si nemůže myslet, že by si s ním, panem prezidentem, něco začala.

„Ty vole! Do prdele! KURVA! Vidíš, jak jsme na tom…" je vzteky bez sebe. „Copak sis neuměla spočítat, jak dopadneme?“

„Vladimíre?“

„Děláš, jako bys ji měla ze zlata!“

COŽE???

„Copak jsi mu, ty krávo jedna, nemohla párkrát podržet? To by tě tak ubylo?“

***

bez úplatků to prý dnes jde spatně...

***