Může mít hlavní hrdina někdy strach? Možná až když...

„Jednou si na ne tebe počkám…“ Poslední slova, která zašeptal Kyrus zkřivenými rty, když  mu Achilles z těla vytahoval svůj meč. Kolikrát již tahle slova slyšel. Ale by si tak jistý, že ta doba nepřijde.

On byl přece synem bohyně. Nikdo ho nemohl zranit, zabít.

Ohlédl se po dlouhé pláni plné mrtvých těl. Bitva byla dokonána, oni opět vyhráli. Kdo přežil, přidal se k jejich výpravě.

 ***

„Jsi nejudatnější muž, které ho znám,“ šeptala mu do ucha po milování Bríseovna. Zajatkyně, kterou si oblíbil. Byla chytrá a drzá, ale něžná a milující.

„Matka mne jako dítě koupala v řece Styx!“

Odtáhla se od něj.

„V řece smrti?“

„Ale jdi ty. Není to řeka smrti. Je to řeka, která tě převede na druhou stranu.“ Přitáhl si ji zpět a přimáčkl se na její ňadra.

„Jací jsou bohové?“ Zeptala se zvědavě.

„Jsou jako lidé, jen víc nafoukaní. Můžou vše.“ Opovrhoval bohy, opovrhoval lidmi, kteří je vzývali, kteří se k nim modlili.

„Dnes jsem zabil tucet mužů.“ Začal. „Jednou… jednou se s nimi se všemi potkám. Ale to nebudu mít zbroj ani meč. Budu jen nahý muž, který si jejich pomstu zaslouží.“

„Přestaň s tím vražděním.“ Škemrala. Věděla, že nemůže přestat, že je vůdce a muži ho milují a uznávají a nechávají se vést jeho činy.

Byl to velký muž. Byl idolem, modlou všech těch unavených mužů, kteří šli dál a vraždili další a další stejné muže, jako byli oni sami. Jen aby se jednou mohli stát hrdinou. Zatím byli jen vrahové a zloději, ale možná v blízké budoucnosti zabijí něho hodně důležitého a stanou se velkým rekem.

***

Tu noc Achilles nemohl usnout. Stále se mu vracely ty zkřivené rty, nenávistné oči, zloba v obličeji.

Ano, nastane čas a on se s nimi se všemi potká.

Co se stane? Zabijí ho? Bude přece už mrtvý, co bude, až předá Charónovi minci? Usedne do bárky a proud řeky ho odnese za nimi. A oni už tam budou čekat a těšit se na něj.

Ne na hrdinu, ale vraha!

Usnul těsně před rozedněním.

***

To ráno mistři tesaři dokončili své dílo.

Překrásný dřevěný kůň.

Překrásná zbraň.

Překrásná msta.

Slunce svítilo jinak než v předchozích bitevních dnech. Bylo rudé jako krev. Vítr nepohnul ani zrnkem písku, větvička se nepohnula.

Achilles věděl své. Vzhlédl k nebi.

Čekal, že uvidí oči matky, nebo uslyší její tichý hlas. Měla nádherný hlas, když mu jako dítěti zpívala ukolébavku. Magický tichý hlas bohyně. Láskyplný hlas milující matky.

***

Otočka a mocný švih mečem. Další hlava odlétla a on běžel dál. V hlavě mu tepalo, tohle město se musí vyplenit, vypálit na příkaz svého krále.

Už zase byl oddaným sluhou, svár mezi nimi skončil. Bríseovna patřila opět jemu a nakonec to uznal i sám Agamemnón.

Nepřítel útok nečekal, ještě se ráno ani nerozkoukalo a už tu byla nová bitva. Zákeřná nemilosrdná řež! Lidé stále rozespalí v nočních košilích pobíhali zmateně po hradbách a hledali úkryt.

Kdo se neskryl, tomu byla uťata hlava nebo rozpáráno tělo. Těla padala pod rukama tohoto nebojácného Achilla. 

Město hořelo. Útočníci neměli slitování.

Ve vzduchu byl cítit pach smrti a krve.

***

V jednu chvíli měl pocit, že nemůže pokračovat v běhu. Nohy byly těžké, hlavně ta jedna. Při ohledání zjistil, že má nad patou zapíchnutý šíp. Hledal majitele. Očima těkal po zákoutích probouzejícího se města. Tam za tím keřem, zahlédl…

Parise! Mladší syn, který neobstál jako muž, se zachoval stejně hanebně jako muži Agamemnónovi. Útočil ze zálohy, stejně jako oni, nečekaně, bez cti.

Ale… trefil se!

Achilles klesl k zemi. Najednou byl tak zranitelný, najednou se přiblížil smrti jen na dosah.

„Achille!“ Zvolala Bríseovna. Prsty mu pročesávala vlasy a polibky skládala na jeho tvář i čelo.

„Nedávejte mi mince.“

„Co to blábolíš, můj milý? Přece bez mince by ses nedostal na druhý břeh." Nemohla dopustit, aby zůstal ztracený.  

„Lásko, prosím, jen žádné mince…“

„Miláčku.“ Políbila ho, aby umlčela jeho divná slova.

„Nechci…“

***

Mlha se rozestoupila a on uviděl… Styx!

Paměť mu pomohla pojmenovat tuto zvláštní řeku. Znal ji ze svého dětství, kdy se v ní koupal, aby byl nepřemožitelný. Syn bohyně! Hrdina! Vůdčí bojovník!

V místě, v tom jednom jediném místě, kde byl zranitelný, mu stále trčel zlomený šíp, vystřelený jeho nepřítelem. Věděl to? Nebo to byla náhoda?

Uslyšel zašplouchnutí vody. Vlnky řeky běžely jeho směrem a on věděl, že připlouvá Chárón na své ztrouchnivělé vratké loďce.

Nahrbená postava ani nevystoupila. Dlouhá smradlavá kápě schovávala tělo. Pravá ruka vyjela ven a otevřela kostěné prsty a dlouhé otrhané nehty.

Achilles se díval na tu svou silnou mužnou dlaň, ve které se mu leskla mince jako úplatek.

Za černou, hustou řekou slyšel výskání a radostné povykování.

„Jen pojď.“

„Už na tebe čekáme.“

„Á hrdina konečně dorazil.“

„Přijď si pro svou odvetu.“

Nemohl. Najednou nebyl hrdina. Byl jen muž bez zbroje a meče, bez helmice a štítu. A tam? Tam na něj čekali ONI.

Některé si dokonce dokázal vybavit. Jejich barvu očí, jejich strach z umírání, jejich šok, že zrovna na ně přišla řada. Některým usekl hlavu, další probodl a nechal vykrvácet, jiné umlátil helmicí. Ale všichni umřeli a teď jsou tam. Jsou tam, protože je někdo miloval a dal jim před rozloučením mince na oči.

I jeho někdo miloval. Věděl, že ona by ho nenechala bloudit ztraceným světem. Jistě ty mince políbila než je položila, znal ji.

***

„Nějak se zdráhá!“

„Možná má strach.“

„No jistě, tady už ho maminka nechrání.“

„Tady je jen sám za sebe, bez kouzel bohů.“

Otřásl se. Husí kůže mu protekla celým tělem.

Natáhl ruku a než dal převozníkovi zlatonku, ještě dlouho ji držel. Jeho dech se zrychloval a strach v něm sílil.

Bál se? Ten statečný? Nejstatečnější ze všech? Syn bohyně… se bál?

Převozník nechtěl čekat. Možná měl ještě nějakou práci, ani nezvedl hlavu a vesla opět spustil do loďky. Ruce pracovaly jako jeden stroj, naučené těmi staletími, bez námahy, v tichu.

Achilles na poslední chvíli naskočil, až se bárka rozhoupala. Mince cinkla a Chárón se povýšeně pousmál. Ten výsměch řekl vše.

"Teď si svou výhru, hrdino, vyžereš!"  

****

Píseň? Třicetrojku mám ráda už dlouho dobu...

Ty kousky z "Flower Duet" a kombinace podivných zvuků ...