Je dobré časem to měnit... Získáváš zkušenosti a přehled, říkával taťka.

A tak se toho držím. A střídám to!                                                  Sice by mi bohatě stačil jeden, ale když se to pořád mění a střídá, co má člověk chudák dělat?                                                         Radši bych se sžila s jedním jediným, tím pravým, ale nějak to stále není ono. 

Velmi osobní blog. To abyste věděli, s kým máte tu čest... :))

***

Moje první auto, které jsem kdy řídila byl Ford Escort combi. Červený. Táta mne učil se na nádraží v Holýšově rozjíždět. (Stejně jako já letos v srpnu mojí starší dceru. Asi bude po mě, je to šikulka :)) 

Čekala mě totiž autoškola. (Jsem nervák, vždy a za každých okolností. Proto ten trénink.) Kde jinde se učit než na nádraží, že?! 

Ne, kecám. Tohle nebylo moje první auto.

Moje první auto, které jsem kdy v životě řídila byla Dacia 1300, kterou jsem směla jako spolujezdec držet za volant a určovat dráhu jízdy. Měla jsem šestnáct a byla jsem velmi pyšná, že smím. Bylo to tak vzrušující. Řidič mi mezitím osahával koleno. I to bylo vzrušující... 

V autoškole mi svěřili Favorita. Ty jo, tehdy nové auto a já s ním mohla jezdit? Nebál se ani učitel ani můj kamarád Janek, kteří se mnou usedli do vozidla. Ale jo, prý mi to docela šlo. Nebyla jsem jen ‘ženská’. Byla jsem talent. Někdy zbrklý talent, ale přece.. juchů!

Strašně jsem toužila po Peugeotce 205, kterou vlastnil můj přítel. Byl to dýsl a moc hezky se mi s ní jezdilo. Když jsem jako dárek za splnění autoškoly vyrazili s taťkou kupovat můj první vůz, nebyl žádný takový ‘pežotek’ k mání. Vybrala jsem si Asconu. Tak krásnou a ty oči! Pětidvéřák dvoulitr. Tehdy můj přítel vymyslel, že bychom si je mohli vyměnit. No, nestihli jsme, protože jsme se rozešli. (ne, kvůli autům)

Kamarád mi půjčil jednou na týden Golfa dvojkového. Ten mě bavil moooc. Připadala jsem si jako chlap. Řazení přesné a v zatáčkách jsem měla husinu.

Pak jsem směla chvilku jezdit s Borou, ... combi. Taky dýslák a tak pěkně si broukala. Byly jsme takový dvě holky na silnici. Když si vzpomenu na ní, řekla bych, že jo, ta ano!

Pak jsem dostala do rukou Škodu (asi) 130?(pořádě znám jen 120 a erko) občas jsem s ní směla jet, hlavně, když chtěl můj budoucí muž popít. S ní mi to šlo, ale moc mě nebavila. A tak jsme ji prodali a koupili Škoda Felicii v nádherné modroučké barvě. Nejsem žena, která se hned cpe za volant, jsem opravdu trémista a dospělý spolucestující, který rozumí řízení, mi v autě prostě vadí. Ale i ‘feldu’ jsem si oblíbila. 

Párkrát mi půjčil tchán Clio. Ale to jen na krátký úsek Hlohovčice - Horšovský Týn, nebo Holýšov. Ale! Řídila jsem ho!

Po stěhování do Telče jsem ochutnala Frílendra. Jo! Ten mě bavil mocinky. Byl obratný a rychlý ale nebezpečný, co se týkalo škrábanců. Měla jsem strach, že ho někde odřu!

Abych se nebála a víc jezdila, dostala jsem Corzinku. Třídveřáka. Zelenožlutá barva svítila do dálky. Byla skvělá, až do chvíle, než mne při cestě z návštěvy rodičů na západě Čech nechala stát na velké křižovatce v Českých Budějovicích. Znáte ten pocit bezmocnosti? A pak když jsem zkusila po pátý nastartovat a stále nic, dala výstražné blinkry a vystoupila jsem, všichni řidiči stojící za mnou se plácli do čela a vyslovili: "No jo, blondýnka." Bylo tam vadné čidlo teploty a auto si startovalo jen, když chtělo. A tak muselo z domu.

Pak jsme po dlouhých hádkách koupili Alto. Proč po hádkách? Protože manžel vybral automat! "Musím mít automat, protože jsem ženská? Každý si řekne, no jasně pro ženskou je to lepší, ony nejsou tak technicky založené jako muži...! Ale mě baví řazení!" Nakonec jsem se nechala přesvědčit, že Altíčko bude perfektní.

A?

BYLO! Nejlepší auto, které jsem kdy měla. Dodnes po něm plaču. 

Pak ale manžel rozhodl, že je malé pro jeho návštěvy letiště (je modelový vrtulníkář a ta jeho krava šestistovka se mu prostě do mého kufru nevešla.) A do rodinky přistálo Kangoo. TEDA! Takový křáp! Neskutečná brzda, řazení na houby. Nasedala jsem do něj vždy s respektem. Nesnášela jsem tohle auto.

Pak jsme měli na půl roku půjčenou "botu". Auto, asi Daihatsu ale přesně jako kotníková teniska. To bylo fajn, ale proč si na něj zvykat, když ho musím vrátit, že?!

S Tranzitem, Scudem ale i s Ducatem jsem se kupodivu sblížila hnedky. Nebojím se nějakých oděrek, jsou to pracovní auta a co neodřu já, to stihnou zaměstnanci. (kluci, pardon). Baví mě, jak sedím vysoko a co všechno vidím. (s nimi ale rozhodně necouvám, vždy jen dopředu a strašně málokdy)

Párkrát jsem byla donucena převézt manželovu trojkovou Déčku. To jsem byla úplně kropenatá, s představou, že mi ukroutí hlavu, když ji někde jen líznu...  jízdní vlastnosti? fajné! Vždy jsem v ní jako spolujezdec zvracela (já vím, já nezvracím, ale bylo mi taaak špatně).  Tohle auto nejezdilo, ono plavalo nebo spíš letělo a bez kinedrylu jsem fakt nedojela ani do Jihlavy... Velmi nepříjemné na zdraví. Ke všemu, když řídíte, máte pocit, že se nevejdete s protijedoucím kamionem na silnici... Mám radši menší autíčka. Tohle auto jsem začala mít ráda až těsně před prodejem.

Pak byla audinka. Nejdřív jsem jí nesnášela, kromě toho, že to byl znovu automat, byla načipovaná a neřekla jsem jí jinak než, ta mrcha žiletková. Ostrá jak břitva. Časem, když jsem jí víckrát dostala do ruky, zjistila jsem, že je skvělá! Tak jednoduše se ovládala, sice byla tvrdší, ale to se mi líbilo. Ale manžel se rozhodl jinak...

Pak nastalo smutné období, kdy jsem několikrát vezla nemocného taťku jeho autem po doktorech. Taky Eskortem, tentokrát modrým, ale na to nevzpomínám moc ráda. Otočme list.

Citroen AX! Ty jo, to bylo auto! To jsem koupila za osm tisíc. Zelený, v dobrý stavu, na jeho věk. Ale... bez posilovače, pěkná makačka. Ale dalo se zvyknout a i s ním jsem dvakrát dojela až do Domažlic. Sice při druhé cestě jsem ‘políbila zadek jiné ženě s koulí’ a prorazila si chladič. (Já za to vážně nemohla..., ona už vypadala, že pojede a pak najednou na to bezdůvodně dupla a já skočila do ní...)

Teď mám myšáka. Je to krásný auto, jen špatně vidím do boku přes první sloupky. Nemůžu si na to zvyknout a to už ho mám čistokrevně dva roky. Stejně stále vzpomínám na Altíčko, které mi sedlo jak zadek na hrnec. Bohužel už ho nyní potkávám jen v Jihlavě. 

Už dvakrát jsem jela s manželovým QX, protože jsem k tomu byla donucena. To jezdí samo, občas si myslím, že je chytřejší než my dva dohromady. "Jo, hele dobrý, ale radši si to odjeť sám, co když to škábnu." Na tohle se fakt necítím. 

Taky jsem řídila pracovní oktávku kombi červenou... pětka mi tam teda šla pěkně blbě... a zelenýho Evassiona, jo ten byl dobrý, jen v něm kluci kouřili... na to jsem háklivá.

Ale proč vlastně tenhle blok píšu. Musím se pochlubit...

Třešinka na dortu!

V září se mi dostalo do rukou nákladní auto!

Já vím, že na něj nemám papíry, řídila jsem jsem jen pár kilometrů (nikde ani noha, Telč-Pelhřimov)Midluma (náklaďák) a šlo mi to a hlavně, bavilo mne to. Juchů! Můj velitel mne samozřejmě jistil ze zálohy, ale vešla jsem se na silnici a nic jsem neporazila..., ani nikoho... jen při zatáhnutí ruční brzdy jsem si ulomila nehet! Tragédie!

Stále říkám mému muži, ať mne posadí do bagru... do toho malýho, by mi stačilo... jé, jak já bych bagrovala. Ale to on se bojí, protože ví, že by mi to šlo a já bych byla v práci pečená vařená.

Už jsem viděla bagristku, ONY OPRAVDU EXISTUJÍ!.

Třeba ho jednou obměkčím.

***

Tak spoustu šťastných kilometrů... (přeju i sama sobě :)))

***