Nebraňte se, bude to tak lepší. Co je to za blbost?

Líbila se mu a moc. Jen byla trochu studená. Na jeho vkus moc studená. Nevěděl, jak se k ní přiblížit. Tentokrát ji už ale pozve...

Šestý rok navštěvuju střední školy a učím dospívající dívky, jak se zachovat, v případě přepadení. Šestým rokem potkám ženu, která mne zajímá.

Už jsem si zjistil, že žije sama. Práce policisty je někdy dobrá i k osobním účelům. Žije bez muže? Taková pěkná. Vždycky se na ní při svých přednáškách usmívám, ale vždy v polovině odejde a do hodiny už se nevrátí. A já bych jí tak rád pozval na kafe. Nebo večer na víno...

Učitelka. Je milá a hezká, jen trochu chladná. Možná, ji muži neberou?

Dnes za ní po přednášce zajdu do kabinetu a risknu to. No co, když tak budu za blbce.

***

"Takže děvčata, musím říct,  že obranné chvaty vám jdou moc dobře." Chválím ta jelítka.

Holčiny se usmívají, jedna hezčí než druhá. Ale jsou to jen mladý holky. Moje oči se nemůžou nabažit pohledem na paní učitelku. Její kraťoučký sestřih, ruce zkřížené na prsou a tvrdý pohled. Je tak sexy.

Ještě zůstává, jestlipak i dnes odejde.

"Vracím se zpět k tomu přepadení. Podle výzkumů a rady všech psychologů, když nemůžete vyhrát, je nejlepší nebránit se útočníkovi a dělat, co chce. Protože potom přežijete..."

Učitelka začne kroutit hlavou. Popochází a vypadá to, že snad zase odejde. To nemůžu dopustit.

Když dojde ke dveřím, promluvím na ní.

"Paní učitelko, vy nás zase opouštíte?" Ona se zastaví a dost naštvaně se dívá na mě. Její pohled bolí. Nerozumím.

"Nezlobte se, ale já Vás, pane poručíku, prostě nemůžu dál poslouchat." Její slova jsou odhodlaná, celá třída otočila hlavu k ní.

"Prosím?" Usmívám se, ale v hloubi duše mne smích přechází. Musím, ale vydržet.

"Nemůžu poslouchat ty bláboly o tom, že se mají nechat dívky třeba znásilnit..."

"Ale takhle jsem to přece nemyslel. Chtěl jsem, říct, že když se nebudou zbytečně bránit, přežijí. A to je přece nejdůležitější, nemyslíte?" Nikdy jsme se spolu nebavili o ničem a teď tak silné téma!

"Přežijí? A co pak?" Dává ruce v bok, nervozně přechází sem a tam. Je brunátná.

"Budou žít..." Skoro zašeptám.

"ŽÍT?" Skoro vykřikne. Dívky nadskočí v lavicích a hltají každé její slovo.

"Bude to ještě život? Stalo se Vám to někdy, pane poručíku?"

"Samozřejmě, že ne..." Nechává mne domluvit.

"Stalo se Vám někdy, že Vás přepadli, že si vynutili sex s nožem u krku? V hlavě máte milion myšlenek, jestli ten člověk není nemocný, jestli neotěhotníte, co řeknete doma? Chcete přežít a tak radši nekřičíte, co kdyby Vás u toho uškrtil! Pak si na chvilku oddychnete, ano přežil jste a to je přece fajn, že?"

Pokývám, ale ona to myslí ironicky, jak chápu záhy. 

"A potom? Na policii Vám řeknou, že přestože identifikujete zločince, nemají žádnou DNA, protože jste poslechla rady psychologů a nebránila se. Kdyby prý alespoň nějaký škrábanec, nebo kousanec..." Rozhodí rukama a sáhne si do vlasů.

"Nikdy už nebudete večer vynášet koš! Nikdy nepůjdete sám s cizím mužem ven! Každý i ten nejsympatičtější muž, který Vám přijde do cesty, pro Vás bude potenciální násilník! Nikdy nepojedete v autě s mužem, protože z auta se opravdu hodně špatně utíká, když byste potřeboval! Noční můry? Budou vás strašit až konce Vašeho života. Nikdy se nebudete oblékat podle poslední módy, nechcete přece přitahovat pozornost druhého pohlaví. Nenecháte si narůst dlouhé vlasy, protože nechcete, aby Vás za ně někdo mohl chytit.

Zabalíte to a řeknete si, že už nikdy nechcete potkat žádného muže a začnete žít sám, koupíte si dvě kočky a velkého psa a lidé si o Vás budou říkat, ‘To je ta divná..’ ‘Možná, že je lesbička..’ 

A nebo se přece jen vzepřete osudu a začnete žít jako každá jiná žena. Jenže muži Vám nebudou nerozumět, nebudou chápat Vaše obavy a rozhodně nebudou čekat, až si je oťukáte. Možná nakonec potkáte muže," při těch slovech se dívá na mě a trochu se usměje. "... který by se Vám i líbil, ale nejste si jistý, jestli mu máte znovu vysvětlovat, proč to a tam to v sexu prostě nemůžete dělat. Protože i ten to nakonec vzdá a Vy zůstanete sám."

Nastalo dlouhé ticho. Dívám se na tu ženu, před kterou si nyní připadám jako malinký žáček, který o životě neví ani zbla. Stydím se za moji přednášku. Nemám slov stejně jako všechny ostatní dívky ve třídě. Jen užasle hledíme na svou učitelku, tak přímou a odvážnou. Všichni víme, o čem mluví.

"Děvčata!" Pokračuje a všechny nás tím vyškubává z našich myšlenek.

"BRAŇTE SE! Křičte a kopejte. Škrábejte a perte se, nedejte mu nic zadarmo! Nikdy nebude mít tak hluboké rány a šrámy, jako by vám zůstaly na duši, kdybyste tohoto pána poslechly." Utře si rychle slzu, která jí teče z pravého oka, otočí se na podpatku a zmizí ze třídy. 

Nikdo nic neříká, nikdo nic ani nešeptá. Některé puberťačky pláčou, jiné si hrůzou zakrývají své rty, jiné jen hledí na mě. Nevím, co na to říct. Mlčíme svorně až do příštího zazvonění.

CRRRR...

Všem se nám uleví, že můžeme odejít a nemluvit o tom. Myslím, že na školačky udělala konečně dojem... jejich teď už milovaná a pochopená učitelka...

Mlčky se všechny zvedají a opouštějí třídu. Zůstávám tu sám, stojím tu jako blbec.  

CRRRR...

Přestávka končí a mým dalších cílem je gympl na Hradecké. Co jim tam mám povídat? Ona má pravdu. Je důležité v tomto případě přežít? Teď už si nejsem tak jist. Pomalu balím své saky paky.

Když se otočím, stojí tam ona. Je vidět, že celou přestávku probrečela, sice se snažila opravit si řasenku, ale já to poznám. Takových očí už jsem viděl ve své profesi stovky. 

"Promiňte," říká mile a já cítím, že to myslí opravdu vážně. "Nechtěla jsem Vám podrazit Vaši autoritu."

Zavrtím nesouhlasně a usměju se na ní. 

"Dostal jsem největší lekci ve svém životě, paní učitelko." 

Jen tam tak stojíme. Hledíme na sebe. Je tak pěkná. Mám jí to říct? Chci ji poznat víc. 

"Nešla byste..." Myšlenky hledají správnou otázku. Na večeři? To se jí ptát nebudu, jistě by nešla... Ale za chvíli bude dvanáct... "za chvilku se mnou na oběd?"

Ten její pohled! Píchlo mě až v žaludku.

Dlouho neodpovídá.

Nevím, jestli nedostanu facku.

"Ale já žiju sama, víte. Jen se dvěma kočkama a velikým psem..." Sklopí oči a já vnímám, že se jí opět zalily slzama.

"Mám rád kočky. A psy beznadějně zbožňuju." Jemně se dotýkám její ruky.

.......................

***

Držím jim pěsti i palce, a přeji hodně štěstí.  

A co bude ve čtvrtek? Sákryš, zase budu bojovat s láskou. Vyhraje ona nebo já?