A já myslela, že chodí jen v poledne? Dávejte pozor i o půlnoci!

Snažila se vysmeknout, nesnesla jsem pohled na sypající se maso, na hřebíky, které silou polevovaly.  Bylo mi líto jí. Bylo mi jedno, co je zač, my si rozuměly, jako dávné přítelkyně.

***

Čtvrteční večery jsou fajn. Co se může stát ve čtvrtek večer?

O jednom takovém jsem tu už ‘blogovala’. O nečekané návštěvě.

První díl...

A druhý...

... tentokrát... 

***

Ležím si tak na rozkládací pohovce a popíjím kafíčko. Nebe se venku zatáhlo a docela se setmělo. Maličká už spinká a tak mám televizi jen tak potichu.

Pouštím si oblíbenou pohádku. (S čerty nejsou žerty, jak jinak)

Možná, když je takový hezký večer zapálím svíčku. Hm… tu vonnou od Rendy. Dala mi jí k narozeninám.

Když sfouknu zapálenou sirku nasaju rychle vůni kouře. Připomíná mi Luciuska. Dívám se dlouho, jak se zbytek šedi kroutí a táhne se ke stropu.

Bože, to je příjemné. Když jsem tu tak sama, možná by mohl přijít... Jsem přesvědčená, že pak by byl večer dokonalý.

Teplo a ticho.

Káva a jen já a …

Co to? V rohu mezi skříní a zdí jsem vycítila nějaký pohyb.

Srdce mi poskočí radostí, přece jen Lucius???

Nasaju, ale  ... hm :( není to on.

„Mikýšku!“ Zavolám na tuláka. Ani nevím, kdy ho sem malá pustila. Divím se, že ho rovnou neschovala k sobě do postýlky, jak to moc ráda dělává. Ale kočičí černoch nejde.

Ještě víc natahuju krk dopředu. Že by Tim?

„Timulíne?“ Zavolám otázkou, protože mi přijde divné, že by sem vlezl, když ví, že do obýváku normálně nesmí. Stín se pohne.

„Co tam děláš, ty syčáku jeden.“ Trošku se na něj zlobím. Ale když jsme tu dnes sami… Přimhouřím oko.

Ťap ťap ťap, slyším drápky našeho pesana škrabat na chodbě. Radostně dýchá mezi dveřmi a čeká, že ho pustím dovnitř.

Počkat? A co je tedy v tom rohu?

Obrovský pavouk, který mě sežere?

Vrah, který se rozhodl, že zrovínka já potřebuju zneškodnit?

Upír? Zombík? Vlkodlak?

Poplácám na okraj pohovky, chci přivolat čtyřnohého přítele k sobě. Ten ale sleduje pohyb u skříně a stahuje ocas mezi nohy.

„Pojď, ty srabe jeden.“ Nejde. Jen kňukne a přilepí se na zem.

Zase je to na mě. Ztlumím úplně hlasitost televize, ale opravdu se mi nechce jít se tam podívat. Mám strach. Vezmu plácačku. No, nezachrání mě asi, ale alespoň mám něco v ruce.

Vidím tam tmavý rozmazaný flek? Nebo co? Nedovedu identifikovat, co to vlastně je.

Prostě musím vstát! Sakra!

Když se postavím, zvedne se i pes. Tak dobře, přece jen mě nedá. Obejdu stůl a když procházím kolem něj ještě jednou se koukne směrem k tomu podivnému stínu a pak hlasitě zavrčí.

Svírám v ruce pomocnici na hubení otravných much. Třeba tím nepřítele píchnu aspoň do oka.

Je to kulaté. Kulaté tmavé … rozmazané … flek?

Ne, není to flek. Vypadá to, že je to postava. Sice asi klečí, nebo divně stojí, ale rozeznávám paže (čtyři!) a tři nohy. Velká hlava a maličké oči. Veliká pusa.

Ty vole UFON! Bleskne mi hlavou. Ufona né! (Co si s ním mám asi povídat, když bude podle všech filmů mluvit jen anglicky.)  

Rozsvítím velké světlo.

„NE!“ vykřikne to česky. Umí česky! Super, domluvíme se.

V tom pes vyrazí do útoku.

„Ven!“ Křiknu rychle a ukážu prstem, kam že se má odebrat. Slyším jeho ťapání směrem do pokojíčku. Snad tam nebude vyvádět.

Dobře, opět zhasínám a jsem momentálně skoro slepá. Mžourám a zavírám oči, aby si přivykly opět té tmě. Když je otevřu, vidím, jak se ta bytostsnaží dosáhnout si nejkratší rukou na záda. Snaží se tam přimáčknout kus lepenky. 

Heká u toho a kroutí se a mám pocit, že ji ta námaha možná i bolí. Nebyla by náplast lepší?

„Pomůžeš mi?“ Podívají se na mě ty škvíry místo oček.

Probudím se z myšlenek: „Jasně.“ Dojdu až k ní (cit mi říká, že je to ona).

Proboha! Co to má s obličejem?

Malinká očka má oteklá, rty potrhané a sešité snad obyčejnou nití? Jedno ucho jí chybí a druhé visí na kousku kůže. Neteče jí nikde krev, jen se jakoby rozpadá.

Natahuje ke mně ruku, aby mi podala lepicí pásku a já si všimnu stejných trhlin a laického látání bavlnkou. Tam, kde má rameno spojovat ruku se zády, má velký rezavý šroub a v podpaží stejně zarezlou matku. Nikdy jsem nic podobného neviděla.

Vezmu opatrně tu pásku a ona ukazuje na velkou hlubokou ránu, kterou má místo páteře.

„Tahle malá lepenka nebude stačit.“ Řeknu omluvně.

„Já už nic jiného nemám a stále se rozpadám.“

Je mi jí líto. Vypadá hrozně. Třetí noha vypadá, že to má za sebou, je stlučena hřebíky a shnilým prknem k zadku. Kdyby udělala ještě krok, jistě jí upadne. V místě, kde odhaduju, že byla čtvrtá noha, je jen uhnilý pahýl a v ráně červi.

„Co se ti stalo?“ Snažím se něco zjistit.

„Nic, mám to odjakživa.“

Božínku, co je tohle za stvořeníčko?

Strašné hnisající boláky, modřiny, odlupující se suchá kůže. Maso se jako troud sype každým jejím pohybem na můj drahý koberec. Jen mlčím a nic neříkám. Nemám slov.

Jestli něco neudělám, rozpadne se mi tady.

„Co mám dělat?“ Zeptám se a chtěla bych ji položit přátelsky ruku na nejzdravější rameno, ale bojím se, že jí ublížím.

Divná ufonka. Myslela jsem si, že ufoni jsou ve všem mnohem vyspělejší, ale když vidím jí, měním názor.

Možná, že ji ublížila ta daleká cesta vesmírem, možná, že už putuje stovky let a tohle jsou následky.

„Chceš mi pomoct?“ Je udivena. Malá očička mě propalují, jako by čekala, že se jí teď vysměju. Dám ruce v bok.

„Samozřejmě. Přece tě takhle nenechám.“

Ať je odkud chce, nepřišla rozhodně zničit naší planetu a zmasakrovat lidstvo. Je to jen malá, vyděšená, bolavá bytůstka.

„Počkej.“ Ukážu jí rukou.

Vběhnu do kuchyně a v lékárničce vyhrabu zbytek peroxidu, framykoinovou mast, pinzetu a obvazy. V šití velkou jehlu a nit na koženku. Hodím to všechno na gauč a mažu dolů do dílny. Tam najdu nějaké prkno a čisté, nové hřebíky a po delším hledání i velký šroub a matku. Malé ‘dámské’ kladívko mám ve své sadě vedle v pokoji i se šroubováky.

Ještě velký lavor a teplou vodu, houbičku a mýdlo. A samozřejmě barvy. Beru barvu na zeď, na dřevo a trochu laku, radši i temperky.

Uvidíš, co já z tebe udělám! Hotové umělecké dílo.

Když to všechno nanosím, přistoupí ke mně blíž a já vidím další podivnou věc. Oblečení? No oblečení… hadr kterým vytírám je v mnohem lepším stavu, než ten omotaný závěs.

K tomu se ještě dostaneme.

„Pojď.“ Zůstane však stát a dívá se na teplou vodu. Sleduje páru, která stoupá. Třese se. Strachy? Je to jen voda...

„Není horká, věř mi.“ Možná nerozumí slovu ‘horká’, a tak do ní sáhnu a ukážu, že je to v pořádku. Pokývne.

Pomalu z ní stahuju omotanou látku. Rozpadá se každým trhnutím, někde je vyschlá a lítají z ní nitě, jinde je prosáklá mokem z ran. Ukazuje se její tělo. Vypadá to, že těch rukou i nohou měla původně šest, ale asi časem upadly nebo uhynuly.

Někde měla nastřílené sponky do sešívačky, jinde zdrátovanou kůži. Na stehně druhé nohy (levé vedle levé) jí drželo maso jen tou látkou, takže, když jsem ji odmotala, maso prostě upadlo.

„To nic, jsem zvyklá.“ Řekla, aby mne ujistila, ale viděla jsem na ní, že jí to mrzí.

"Spravíme to. Neboj."

Už dlouho jsem nebyla tak dlouho vzhůru, na hodinách bije jedenáctá.

***

Dnes na tu podivnou noc vzpomínám a polévá mne husina. Jak to bylo dál?

***

Houbičkou jsem jí umyla bolavá místa, občas sykla bolestí, ale když jsme se blížily ke konci, její tvář se vyjasnila. S peroxidem to bylo horší, bála se toho pěnění, ale i to jsme nakonec zvládly.

Když jsem ji dokonale očistila, přišel na řadu ten šroub. Nechtěla se s ním loučit.

„Mám ho už tři sta let (třista?) , jednou jsem ho našla a hodil se mi.“

„Dám ti tam jiný, nový, vydrží mnohem déle.“ Ujistila jsem ji a ona souhlasila.

Šroubováním jsem jí ale vytrhala další kousky masa a kůže, ale když jsem dotáhla konečně matku a ona se podívala do zrcadla, dokonce se usmála.

Záda jsem jí sešila nití, která mi zbyla, když jsem šila koženkové potahy do auta. Udělala jsem jí krásný křížkový steh a ona byla spokojená.

Pak jsem opatrně vypáčila prkno, které jí drželo třetí nohu u zadku. Musela si lehnout, protože to prostě neustála. Vyčistila jsem to místo a dřevo nalakovala glazurou. Pak jsem dámským kladívkem přitloukla pár hřebíků po celé délce od zadku až skoro ke kolenní jamce. Když pak zkoušela chodit, pajdala. Tvrdě na to místo zaťukala pěstí a drželo to.

Našla jsem prostěradlo a nastříhala ho na široké pruhy a tím jsem jí omotala místo odkud jí z levé nohy vedle levé upadlo maso. Nejdřív jsem ránu namazala framykoinem. Zbytek těla jsem omotala jako mumii čistou látkou.

Obličej?

Ucho jsem přišila. Druhé už jsem nezachránila, ale zřejmě ho moc nepotřebovala, zdálo se, že slyší dost dobře.

Po umytí splaskly otoky a oči se docela vylouply. Velké, zvláštně skelné oči. Jako bych se jimi dívala až do jejího mozku. Má vůbec mozek?

Pak jsem jí přinesla moji noční košili. Stejně ji nenosím, většinou spím jen tak. Do zad jsem vystřihla dvě díry navíc, pro její další ruce.

Natřásala se před zrcadlem, usmívala se, otáčela se a broukala si písničku. Byla jako nová pětka.

Přidala jsem hlasitost na televizi, hudba se rozletěla po pokoji a my blbly jen tak jako malé holky. Jako dvě staré kamarádky.

LUSK!

Co? Slyšela jsem lusknutí? Teď? Nečekaně milé překvapení. Můj nejmilejší.

"Luciusku?!"

Padla jsem mu kolem krku. Taaaak moc se mi stýskalo. Chtěla jsem ho políbit, ale on se náhle vysmekl.

Vysmekl se? Z mého objetí??? To ještě nikdy neudělal. 

„CO TY TADY, DĚLÁŠ?“ Osopil se na moji novou kamarádku hlasem, který neznám. Šel z něho strach. Odstoupila jsem od něj a chtěla jí bránit.

„Nechoď k ní! Je nebezpečná!“ Rukou mi zabránil a sám se postavil mezi nás.

„Luciusku? Co blbneš? Tuhle chuděrku jsem našla celou rozbitou a nemocnou. Podívej, jak jsem jí dala do kupy.“ Ukazovala jsem mu dílo českých ručiček. Snažila jsem se marně.

„Tady nemáš co pohledávat? Jak ses vůbec dostala ven? V tuhle dobu z tebe měli zrovna strhávat další vrstvu kůže a pak máš naordinovanou smolnou koupel!“ Hrubě ji vzal za ruku, div jí ji neutrhl. Látka začala praskat a maso se drolilo.        

„Nech ji!“ Křikla jsem na něj.

„Moje milá.“ Otočil se ke mně. „Víš, co to je?“

„Nešťastnice, která trpí a já jí pomohla. Nevím, proč tady tak vysíláš.“

Snažila se vysmeknout, bylo mi líto té krásné látky, sypajícího se masa, hřebíků, které polevovaly. 

Bylo mi líto jí. Bylo mi jedno, co je zač, my si rozuměly, jako dávné přítelkyně.

Jak se cukala, její pohled se pomalu měnil v nenávistný. Snažila se vykroutit tak silně, že si trhala vlastní ruku.

Ďábel se koukl na hodiny, za chvíli budou odbíjet půlnoc.

„KDE MÁŠ MALOU?“ Zeptal se náhle, jakoby panikařil.

???

Bytost se začala podivně usmívat. Její oči se proměnily ve zlá bodající světla. Výsměšný úsměv.

Nerozuměla jsem otázce, ale něco mi nahlodalo myšlenky. Nečekala jsem a letěla se podívat do pokojíčku.

Maličká spinkala a vedle její postýlky hlídal Tim.

***

Nevěděla jsem, čeho jsem se bála. Ale najednou jsem o ní dostala strach. Zavřela jsem pokoj  na kliku a nechala tam hafana s ní. Pro jistotu.

V obýváku už Lucius zpacifikoval onu osobu, která mi ještě před chvilkou přišla jako známá, teď spíš jako nepřítel.

Ruce měla svázané, přes pusu pásku a kolem kotníků těžké pekelné řetězy. Čerchmant na mě tázavě koukl a já pokývala hlavou, že je vše v pořádku.

„Tak jdeme zase zpátky.“ Strčil do té drobné postavy.

Stále jsem nechápala vážnost celé situace.

„Od dob, kdy ji Erben vymyslel, zabila a unesla víc než tisíc dětí. Hledali jsme ji po celém světě. Je to mrcha! Patří do kotle s rozžhavenou smolou!“

POLEDNICE?!

Ale ta přece chodí v poledne, ne?! Nebo o půlnoci? Koukla jsem na hodiny. DVANÁCT!

„Nevím, jak se dostala ven, ale slibuju, že už ji nikdy nepustíme! To zařídím!“

"A já se tak těšil na... Slyšel jsem, že si doma sama." Mrkl na mě. 

Ještě mne narychlo políbil a pak s jeho lusk!… a oba zmizeli.

"Vrátíš se ještě?" Už bohužel neslyšel. Samozřejmě, že jeho návrat nebyl v plánu. V pekle měl jistě pěkně napilno. :(

Seděla jsem tam ještě dlouho, než mi všechno došlo. Já husa! Tak mi jí bylo líto a ona? Taková svině!

***

Od té doby spávám se svou malinkou noc co noc. A než jdu spát já, nechávám jí tam hlídače, někdy i čičínu. Sice Lucius slíbil, že už se to nebude opakovat, ale člověk nikdy neví.

***

Abych dnes trochu odlehčila napětí... Mám ráda tenhle humor, jen ta kvalita je trochu horší. 

Příště zase pootevřu pokličku soukromí a napíšu vám něco o mém muži.