Nechci se už nikdy vrátit do tý smradlavý žumpy!

Natahuju ruku a zachytím prstem o větvičku.  ‘Vydrž,’ prosím ji v duchu a už ji držím v dlani. Obtočím ji kolem a přitáhnu se ke kraji. Vyčerpáním se doplazím na pichlavý porost všude kolem. Kaktusy? Mám dneska den blbec, nebo co? 

Jak jsem se zase do tohodle průseru dostala? Stírám si rukama z očí a z nosu bahno. Bylo to jen tak tak, abych se neutopila.

Je tady příšerná zima, klepu se a nemůžu se zahřát. Všude led a sníh, padá mi to na hlavu a slepuje mi to vlasy.

To bahno strašně smrdí a svírá mě u nohou. Když se podívám a zjišťuju, že jsem až po nos ve sračkách! 

Ježíš!

Musím z toho ven! 

Myšlenky mi přehrávají  dokumentární film o záchraně z bažin. Nehýbat se, jen pomaloučku vytáhnou ruce a položit se na ten sajrajt.

Ne, ne, ne, každým pohybem cítím, že klesám. Sakra!

‘Pomaleji, nechvátej!’ říkám si a tělo vytahuju z toho smradu a pokládám na hladinu. Plíce se nadechujou jako by to bylo naposledy. Jsem zmožená a neskutečně unavená. Nemůžu pokračovat, musím si odpočinout. Snažím se nepohnout, abych se zase neponořila.

Natahuju ruku a zachytím prstem o větvičku.

‘Vydrž,’ prosím ji v duchu a už ji pevně tisknu v dlani. Obtočím ji kolem a přitáhnu se ke kraji. Vyčerpáním se doplazím na pichlavý porost všude kolem. Kaktusy? AU!

Mám dneska den blbec, nebo co? 

Postavím se na nohy, podlamujou se mi a strašně bolí. Z pravé holeně mi trčí velká kost a řine se z ní krev. Z levého stehna vidím jen cáry masa visícího ven. Moje zakrvácené ruce jsou celé od hoven a nemůžu si na rány sáhnout. Zase klesnu na zem a radši se budu plazit.

Z břicha mi lezou ven střeva, přidržuju je rukou a druhou se snažím odstrkovat.

Všimnu si, že kousek ode mne je písek. Strašně mě trny dřou do bolavých míst. Otočím se a po loktech se posouvám k písku.

"Neodchádzaj..." Uprostřed močůvky se objevují velké plné rty.

???

"Prosím, zostaň so mnou." Jako bych ten hlas znala. Je povědomý, ale nedokážu si ujasnit myšlenky.  

"Vráť sa mi, prosím."

Vysměju se tomu hlasu. Vrátit se do těch sraček? To určitě!

Když už jsem na písku, zjišťuju, že moje zranění se nějakým záhadným způsobem zlepšují. Kost se vrátila na původní místo a stehno jakoby se trochu zacelilo. I řezná rána pod pupíkem se lepší.

Oh, déšť.

Cítím krásný jemný deštík, který mne oplachuje od smradu a hnoje. Vidím umytou pokožku, zase se mi lépe dýchá a nohy mne přestávají bolet.

"Prosím..." Musím se za tím hlasem, za těmi ústy otočit. Nemůžu si pomoct, ten přízvuk... 

Z ničeho nic zahřmí a z nebe praští blesk do komínku dřeva, které jako by čekalo na zažehnutí. Teplo. Ach, je mi tak teplo. Okamžitě se myšlenky na ten hlas vytrácejí.

Prohlížím si rány, zajímavé, ale jsou pěkné. Tržná rána na stehně pomalu přirůstá, holeň a lýtko srostly.

Ucítím závan pečínky. Nad ohněm se točí maličké kuřátko. Voní to opojně, všimnu si i připravené karafy... ‘ať je tam rulanda pozdní sběr,’ říkám si a ochutnám. Mňam, polosuché, výběr z hroznů, píše etiketa! Miluju kuřecí a rulandu. 

"Miláčku." Ozve se z mrazivého vzdáleného místa, kam se rozhodně nechci nikdy vrátit. Hlas trochu slábne, ale je nálehavější.

Zavřu oči, je mi tu teplo a ta chuť jídla a pití... 

Zavrtím hlavinou, nejdu zpět!

Rozhlížím se a vidím, jak se mezi studenými mraky prodírá slunce. Ty krásné prosvícené sloupy tepla si pamatuju z ... odkud? Nemohu si vzpomenout. 

Rozhodně je to příjemné a hřeje to. Krásná podívaná. 

Položím se na zem a vychutnávám si pohodu. Vnímám zvuk šumění moře, křik ptáků.

Z místa sraček slyším pláč. Zalykání a prosby.

Nedbám. Nejdu tam.

Slunce se objevuje a krásně mne prohřívá. Báječné. Najedená, opitá, ohřátá.

Vstanu a ujistím se, že mne nohy nebolí.

Páni! Jsou zahojené. Jen malé jizvy zůstaly v místech zranění. Možná tu běží čas rychleji, než u ... kde vlastně? Nevzpomínám si.

Mávnu rukou, není to jedno? Tady je taaak krásně.

Ujdu pár kroků a shledám, že má nahá chodila kráčí po zelenkavém mechu, kolem kvetou kytky a nádherně voní. Přivírám oči nad ostrou duhou, která rozdělila nebe.. Rty se usmívají, cítím se být šťastná jako když jsem tenkrát ... Roztáhnu ruce, kdybych mohla, určitě bych i vzlétla. Asi to zkusím...

"Kaťulko, moja..." Zaslechnu úplně zřetelně hlasité přání... "Nechoď tam." 

Otočím se zpět k místu chladu, sraček a bolesti. Znám tahle slova. Už jednou jsem je slyšela. Kde? 

Můj mozek nechce spolupracovat.

‘Mysli,’ říkám si, ‘mysli’.

Kdo mi tohle řekl? Proč mi tohle někdo řekl? 

Uslyším hudbu lahodnou pro moje uši, housle - (můj nejoblíbenější hudební nástroj viz. https://bohunkajakubcova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=636094 ) klavír a kytara hrají skoro nebeské tóny. Je hlasitější a hlasitější a já pomalu přestávám slyšet ten hlas.

Chce se mi tančit, ale v mém mozku se válčí.

Bojuju sama se sebou. Nemohu jít dál.

Tělo se zastavuje, nechce pokračovat.

Sednu si na bobek, nemůžu se rozhoupat udělat cokoliv.

Tam jsem byla poraněná a bolavá, byla tam ukrutná zima a tady jsem zdravá a krásná a je tu teplo. Ale tam je ten hlas, hlas, který mne volá a já si nemůžu vzpomenout odkud. 

Hudba je hlasitá, až si musím dlaněmi zakrýt uši. Už ten hlas neslyším, jen hlasitou melodii. Zatočí se mi z ní hlava, víno dělá své.

Už se mi nechce tancovat.

"DOST!" Vykřiknu a náhle je ticho. 

"Katy, l´úbim ťa."

V ten okamžik pochopím. Náhle mi to všechno do sebe zapadá. Já jsem... on je můj... a já musím...

Vstanu a vracím se. 

Slunce se okamžitě schovává za těžké černé mraky a mě začíná být zima. Vítr bodá do mého nahého těla tisíce pískových kamínků. Šlehají mi do obličeje, do prsou. Každý krok zpět mne bolí víc a víc a já si všímám, že stehno mi zase praská, teče mi z něj krev a maso se odtrhává. V lýtku se znovu prořezává  zlomená kost. 

V břiše se objevuje čerstvá rána a střeva se hrnou ven. Kouří se z nich. Chytám je.

Tělo upadá do tekutého písku, ale já to nevzdávám, nohy se boří do toho pohybu. Lehám si. Dál se plazím k řece sraček a hoven. Musím se tam vrátit, nemůžu ho tam nechat samotného, potřebuje mně!

Teď vím, vše. Milovala jsem ho a on mne. Pohádali jsme se, chtěla jsem být teatrální a já navždy to ukončit. Jel kolem nákladní automobil...  

JSEM KRÁVA! 

Uvědomuju si, jak strašně moc se chci vrátit k té bolesti, chci se topit v hovnech, jen když budu mít jistotu, že se na něj ještě jednou podívám, že ho obejmu a budu moc políbit. Tak moc mu chci říct, že ho miluju.

Tělo mne bolí, kaktusy mi dřou kůži z těla, pláču, ale vzdoruju, plahočím se ke kraji. Nevzdávám se, bolest mne omračuje, ale já tam musím!

KURVA! Ten neskutečný smrad! Bojím se tam znovu skočit. Jak se může člověk utopit v hovnech? Kdyby tu byl radši rozjetý náklaďák.

Válím se v tom hnusu a naposledy se nadechuju. Zavírám oči a celý obličej potápím do té zapáchající břečky. Mozek mi brání se nadechnout. Náš spor je nekonečný, až pak najednou se vzepřu jeho síle a zhluboka se nadýchnu...

Bože, ať to vyjde...!

***

"Sestra!" Uslyším. "SESTRA, DOKTOR, POĎTE SEM NIEKTO, ONA SA POHLA!!!" 

Koutky se mi pohnou štěstím nahoru. 

Ten hlas je tu se mnou. On mne zachránil.

Cítím jeho ruku, jeho rty na mé tváři...

***

HAPPYEND!

... a ten song k tomu... :) "L´úbim ťa" 

(foto autorka)

Ahojte! Přijďte zase ve čtvrtek, svěřím se vám, jak jsem se zapojila do pracovního procesu...