Tentokrát jeden neveselý z čekárny, vlastně úplně smutný

Naše malá dcerka Zdenička není úplně normální holčička, narodila se odlišná (těžký porod...) a čím je starší, tím víc se to ukazuje. Někdy, když večer usínám, říkám si, co s ní jednou bude? Jestli někdy bude schopna žít sama plnohodnotný život? Asi ne. Přála bych si, aby poznala jen samé "dobré" lidi.

(Aby ten příběh nebyl tak smutný, přidala jsem něco z mého archivu a nakonec veselou písničku) 

Ale o ní jsem psát nechtěla. Chtěla jsem se podělit zážitek u lékaře. Nemůžu na to zapomenout, stále se to vrací.

Obrečela jsem to.

***

Čekaly jsme, já a sedmiletá Zdeňulka na vyšetření mozku. Ona se lékařů opravdu hodně  bojí, takže si sebou bereme plyšáka, kreslení apod, abychom přečkaly tu nervozitu.

Sedělo tam s námi ještě pár lidí, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupila další žena. Bylo na ní vidět, že má asi nějaké problémy, vypadala unaveně a utrápeně. Stále se otáčela někam za sebe, jakoby na někoho čekala...

Přihlásila se u sestry a posadila se vedle nás. Očima rentgenovala dveře, jestli se otevřou. A pak... se otevřely.

Vešlo...

Vypadalo to, jako  podivné malé zvířátko, nemyté, ustrašené, vydávajíc zvuky, které nešly identifikovat. Opravdu smutná podívaná. Hlavu skloněnou k zemi, ani jediný pohled na přítomné. Maminka se na to malé zvířátko usmála a otevřela svou náruč.

Nevěděla jsem, jestli to byl klučina nebo holčina, přikrčeně to prošlo kolem nás a schovalo se to úplně dozadu do koutu. Vlásky na hlavě očividně dlouho nikdo nesměl umýt, jen jedna bota...

Zdenýška miluje děti a když tohle dítě přišlo, rozzářily se jí oči. Okamžitě se šla kamarádit. Nesla mu svého plyšáka.

"Ahoj." Ona toho ještě ani dnes moc nenamluví... To malé asi o půl hlavu menší zvířátko se schoulilo na bobek a jen ošklivě zabručelo. 

Zavolala jsem malou k sobě. Byla smutná, že si s ní tohle dítě nechce hrát.

Jeho maminka se smutně usmála. 

Dveře se otevřely a maminka byla pozvaná dál. 

"Půjdeš?" zavolala na to malé stvořeníčko. Vůbec nereagovalo. Jen sedělo v koutě a mumlalo si svou. 

"On, za námi za chvilku přijde, viď?!" (aha, takže chlapec) Řekla rozumně paní doktorka. "Necháme otevřené dveře a až budeš chtít, přijď si za námi hrát." A obě zmizely v ordinaci.

Trvalo to dlouhých patnáct minut, než se klučík rozhodl, že půjde za mamkou. Prošel kolem nás, zase žádný kontakt, jen bručení a skrčená záda. Malé krůčky, opatrné jako by šel bos po skle. 

Dveře se zavřely, pacienti se ještě chvilku po sobě dívali a pak se ponořili zpět do svých myšlenek. 

Instinktivně jsem vzala dcerku na klín, představa, že by se narodila takhle :(( ........

***

Maminka vyšla do čekárny a posadila se na své místo. Dítě zůstalo s paní doktorkou. Slyšeli jsme křik a vystrašené zvuky, trhalo mi to srdce, chtělo se mi brečet.

Sestra se dala do řeči s maminkou. 

Sestra: "Tak jaké to dnes bylo?"  

Maminka: "Přivázala jsem ho." 

Sestra: "Takže už nemohl mlátit hlavou do okna?" 

Maminka: "Ne, když sedí uprostřed nedosáhne, aby si ublížil. Minulý týden jsme byli u psychiatra, pomalu si na auto zvyká."

Sestra: "Ano, všimla jsem si velké změny."

Maminka: "Ano, je to moje zlatíčko." Její úsměv byl tak šťastný.

Sestra: "A co manžel?"

Maminka: "Vzdal to, dalo se to čekat." :((

***

Po vyšetření a zapsání dalšího data návštěvy maminka políbila své malé zlatíčko a odešla. Odchod proběhl stejně jako příchod. Maminka odešla a někde venku čekala, až se její malý odváží odejít a jet s ní domů. Trápila mě představa o tom, jak ho přivazuje do sedačky, aby si nemohl hystericky ubližovat.

"Mamino," sykla Zdenda. Zjistila jsem, že ji křečovitě držím. Slzy mi tekly na její triko a ona si stěžovala, že: "Prší oči." (to je její výraz pro pláč)

Některé ženy jsou tak silné! Dokázala bych to? Milovala bych takové dítě? (sice někdy pochybuju sama v sebe, ale...)

****************************

Myšlenky se mi dodnes honí hlavou, když vidím, jak by Zdenička chtěla, ale nejde jí to, jak zaostává i za tříletými dětmi. Ona ale stále pobíhá a je jí jedno, že je jiná.

Vše mi vynahrazuje svou láskou, svým objetím, úsměvem, pusou a pomazlením. Zdenička je nejmazlivější a nejšťastnější holčička na světe.

Udělá mi radost, že si umí obléct ponožky (správně :)), když ji nehlídám a ona se přijde ukázat v kalhotách, které má samozřejmě obráceně :)), že zvládá i triko s dlouhým rukávem, že zvládá být šťastná.

Miluji jí nade vše. Stejně jako starší dcerku Sašu.

Moje holky jsou nejkrásnější, nejhodnější, ony jsou pro mne všechno! 

                             (obě od mouky... při pečení perníčků)

Nechci končit smutně. U nás doma je díky našemu prckovi hlavně veselo a mazlivo.

Přidávám písničku, kterou spolu zpíváme, když jedeme autem. 

"Bubububu... mňaumňaumňau... hafhafhaf..." atd. :)) Nejlepší je: "Sssssssss... a kapři :))"