Na rohu u starého polorozpadlého domu se, v místě, kde lišky dávaly dobrou noc, snažila prorazit na svět vzácná růže.
Dalo ji to práci, prodrat se mezi těžkými kameny, které tvořily základy obydlí. Těžkopádně se provrtávala trhlinami zdi, až se dostala na to správné, sluncem osvícené místo. Zbožňovala slunce, vítr tu nefoukal, nechodilo tu moc lidí, našla si ten správný pelíšek
Tu a tam prošel turista, který zálibně fotil rozbořenou zeď, trhliny i mechem porostlé kameny. Samozřejmě si všiml i té malé růžičky, která se tu slunila.
Odolala krutému podzimu, déšť bičoval její malé tělo, ale ona stále bojovala proti nepřízni počasí.
Tahle malá růže přežila i ostrou zimu. Byla na sebe pyšná, že odolala mrazu, který kolem chodil a zkoušel se jí zmocnit.
Těšila se na jaro. Už aby přišlo, říkala si. Zimní slunce ji sice hladilo, ale ona toužila po větším, silnějším žáru. Trpělivě čekala u své zdi, dokud poslední sníh neroztál, dokud kmotra zima neopustila trůn a nevyměnila se s nástupcem.
Natěšeně vpustila mízu do svého těla, už jsem velká holka, říkala si a tak se rozhodla, že po těch letech dřiny a potu ukáže celému světu, jak krásná může být.
A "porodila" první své poupě. Malé jako ona, nádherně do blankytna zbarvené poupě. Paprsky se opíraly do jejího dítka a vedly ho k růstu. A maličký se zvětšovat a dobarvoval. Růže byla nejšťastnější na světě.
Všechny okolní stromy, keře i malé kvítky v zanedbané trávě hleděly v očekávání na to malé poupě.
Všichni se těšili na tu krásu, až otevře růže své okvětní lístky a vypustí tu nádheru ven.
Růže byla nejistá, bude se líbit? Rozhlížela se kolem, styděla se ukázat se světu.
"Dělej," říkalo slunce. "Jsi krásná, ukaž se!"
Růže nedbala.
"Moje drahá, jsi hezká, nestyď se a rozhoupej se už konečně." Volal na ni přibývající měsíc.
"Ano, miláčku, ukaž nám to svoje robátko." Škemraly hvězdy.
Růže se toho rána zhluboka nadechla a pomalu rozvíjela modrofialové lístky svého poupátka. Přestala se stydět, když viděla, že se líbí. Usmála se pocítila vlnu radosti, když se ostatní vegetace nadšeně dívala jejím směrem.
Odhodlala se a rozvila celý květ do své krásy.
"Ó," volali na ni i trylkující ptáci.
Růže ožila.
***
"Koukni, co to tu roste," uslyšela jednoho odpoledne za svojí zdí. Další dychtící turista s fotoaparátem. Růže se předvedla, jak jen to uměla.
Fotograf dělal jeden záběr za druhým. Byl nenasytný a dychtivý.
"To není možné, tohle se hned tak nevidí." Jásal a ukazoval tu modř svému znuděnému potomkovi.
Děcko stálo, unavené nohy ho bolely, prst už neměl v nosní dírce co nahmatat. Okopávalo roh domu a mělo dlouhou chvíli.
Když dospělec zalezl do domu, aby pořídil další úchvatné snímky, dítě se přiblížilo ke květině. Ona se natřásala a otáčela svůj novorozený kvítek směrem k pozorovateli.
Děcko se zamračilo. Kvůli tomuhle se sem trmácí. Hnusná kytka. Prudce máchlo do vzduchu. Drobná ruka dopadla přímo na okvětí toho vzácného květu.
Růže ucítila bolest. Poupě se zhouplo a přes všechny snahy zachránit ho, upadlo.
"Ne!" Zaplakalo okolí.
Růže netušila, proč se to stalo. Bolest ji vystřelovala do nejhlubších kořenů, i do zeleného listí na kmínku.
***
Podzim prodlužoval svou výměnu s létem, jak jen mohl, ale růže přestala mít důvod k dalším pokusům na květ.
Strachem přestala žít. Slunce se snažilo hřát to její malé křehké tělo, měsíc zase příjemně chladit v horkých nocích. Hvězdy pěly něžné písně, letní deštík zaléval její kořeny, přesto růže chřadla a umírala.
Nastala zima.
Celá květena s obavami očekávala jaro. Upřeně sledovala polámanou růži.
Odolá svému smutku? Zkusí další rok znovu žít, nebo to vzdá a pomalu umře?
***
Jarní deštík zašeptal té malé polámané květince: "Vstávej maličká. Celý svět čeká na tvoji krásu."
Růže otevřela oči.
"Bojím se."
"Ochráníme tě." Slibovali všichni dojednoho.
Růže si nebyla jistá. Její nejistota jí bránila užívat si života. Slunce ji pošimralo na tváři a usmálo se na ní. Vzhlédla a když viděla, kolik přátel jí podporuje, rozhodla se znovu zkusit rozkvést.
Pomalu pouštěla mízu do toho správného místa a než se jaro prohodilo s létem, svět uviděl další, ještě krásnější poupě.
Jeho barva byla nepopsatelná. Neviděná nádhera.
Měsíc i slunce se o něj staraly, jak slíbily, všichni obyvatelé zahrady, stromy, keříky, květiny, dokonce i hmyz se rádi dívali na tu zvláštní modrou barvičku.
Růže získávala zpět své sebevědomí.
Poupě se vyvíjelo podle jejích představ a když nastalo léto, z poupěte se pomalu začínal stávat květ. Dospělý, vyzrálý květ.
Jednoho dne uslyšela za svými zády lidské hlasy. Dostala strach, nemohla schovat, její už téměř rozkvetlé poupě. Třásla se strachy.
Turista, který ji tady loni navštívil, se vrátil a žasl, jak se letos růže vybarvila.
"O, ne!" Zaúpěla růže, když zahlédla toho znuděného spratka. Přiblížil se na dotyk a ona čekal další útok.
Děcko tentokrát však květ pohladilo. Jemný dotyk malé ručky ji přinutilo ukázat se v celé kráse. Našponovala a nakrucovala se.
Dítě se rozhodlo utrhnout ji.
"Ne!" Zakřičela celá zahrada i růže.
"NE," varoval ho i umělec s fotoaparátem v ruce.
"Netrhej tu růži, ještě není její čas." Pokáral potomka a zmizel v rozvalinách zchátralého domu.
Dítě se zlostně podívalo na květ.
"Jsi krásná, takovou barvu jsem ještě nikdy neviděl," řekl a sjel prsty po jejím stonku. Náhle ucítil bodavou bolest v ukazováčku. Píchl se o trn.
"Hezká... Au ale pícháš!" Rozčileně, surově vzal její stonek a vší silou ho zlomil.
Byl to konec.
Celá říše květin si zakryla oči, takovou zkázu nechtěl nikdo vidět.
Růže plakala bolestí a ztrátou své krásy.
Rozmazlené děcko si odešlo ruku v ruce s tatínkem a opuštěný dům osaměl. Nastalo hrobové ticho. Nikdo nečekal takový útok!
Slunce pohladilo svými paprsky stonek sklánějící se k zemi, poupě se uzavřelo a smutně pouštělo okvětní lístky. Růže bolestivě sténala. Kvůli malinké kapce krvi umřela krása.
Vítr zvedal svým dechem bolavé tělo. Růže neměla sil. Květ zůstal viset na vlásku. Ač se snažila rozproudit mízu od kořenů až ke květu, nic nepomohlo.
Zahrada plakala s ní.
Léto přešlo v sychravý podzim, déšť a vítr se snažily, aby netrpěla, staré jabloně ji zakryly před chladem svými spadanými listy.
Růže přežívala jen tak tak.
V zimě se mráz vyhýbal této chuděrky, aby ji ještě víc neublížil. Celá zahrada netrpělivě očekávala příchod jara.
***
Bohužel, růže to nedala... V zimě to vzdala a na jaře už nepustila ani pupeny na listy. Tak celá křehká krása umřela, vyčerpaná a ublížená.
***
Netrhejte květy, které ještě nejsou připravené. Bolí je to!
(foto "Já")