Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Anděl smrti

16. 08. 2017 8:00:00
Poslechni rozkaz, nebo umřeš. Nepřemýšlej a zabij nebo to budeš ty, kdo prolije krev. Byla tvrdohlavá a trucovitá, ale Bůh ji měl nejradši. Byla nejmladší a nejkrásnější. Zbožňoval její zpěv a společnost.

Byla to opravdu krutá bitva. Nepřítel zaútočil ze všech stran, jejich strategie byla mizerná. Jeho štír zmizel někde při prvním útoku, zbylo mu pouze brnění a oštěp bez hrotu. Tenký klacek proti meči? Slabá naděje. Ucítil tupou ránu v boku, jako by ho někdo praštil pěstí. "Na víc se nezmůžeš?" Křikl Cort severský bojovník. Jeho jméno znamenalo "odvážný" a on dělal svému jménu čest. Beze strachu se postavil přesile, zabil mnoho válečníků a nyní aniž by chtěl, klesal k zemi a vůbec nechápal proč. Z rány pěstí?

Když se probudil, všude kolem něj slyšel nářek svých spolubojovníků, ale i protivníků. Leželi na sobě i každý zvlášť na studeném poli, na hnědé, krví obarvené zemi. Pohotově si osahal bok. Nahmatal mazlavě mokrou ránu. Nebyla to pěst, sakra, byl to meč. On mě probodl mezerou mezi pancíři.

To znamená, že asi umře. Jaký to asi bude? Bude to bolet? Teď to teda kurevsky bolí. Ale nebude křičet nebo dokonce brečet. Díval se na třesoucí se ruku od vlastní krve. Pohled se stočil na stín, který se k němu blížil. Jakoby postava v červeném těžkém plášti. Rozeznal černé havraní dlouhé vlnité vlasy. Krásný jemný bělostný obličej. Pod pláštěm nahá prsa, malá ještě skoro holčičí, od pasu dolů brnění a v ruce helmici. Modré, vyděšené oči se na něj upřeně dívaly. Ve tváři měla strach a v očích slzy. Musel asi vypadat zbídače, když ona pro něj plakala. Snažil se pochlapit a ukázat jí, že to není zas až tak strašné. Natáhl k ní ruce a čekal, že ona mu pomůže vstát.

"Na co čekáš?" Ozval se ženský hlas odněkud za ním. Nemohl otočit hlavu. "Ódin, řekl, že tenhle taky." Slyšel dobře? Ódin? Bůh? Už mu asi hrabalo. Křik nešťastníků postupně utichal, ale Cort neviděl, že by někoho ošetřily.

Ta maličká se vyděšeně rozhlížela po bojišti. Jistě, pohled na padlé, pobodané muže bylo pro takovou sladkou prdelku jistě šok. Rty se jí třásly, bílé zoubky se leskly, polykala slzy. Sklonila se k němu, natáhla ruku... Raněný zavřel oči a hluboce se nadechl. Čekal úlevu...

***

Je ještě dítě. Ještě neví, jaké je to zabít člověka. Jaké je to rozhodnout, že právě tenhle musí zemřít. Stojí nad tím mužem a nedokáže se mu podívat do očí. Je to krásný, velký a silný muž. Nepřítel ho bodl mečem do boku a on tu vzpíná ruce k mladičké Hild. Ta stojí nad jeho tělem a rozhlíží se po bojišti. Její sestry prohlíží všechny padlé nebo ty, které se blíží smrti. Hodnotí situaci. Jsou to právě ony, kdo určí koho nechají žít a komu ukončí trápení. Řev bolesti pomalu utichá vždy, když se nějaká ze sester dotkne čela umírajícího bojovníka.

"Na co čekáš?" Křikne jejím směrem jedna z krásek. "Ukonči jeho bolest." Hild se rozpačitě podívá na umírajícího muže. Nemůže mne vidět, říká si sama pro sebe. Ale má pocit, že on se dívá přímo do jejích očí.

"Prosím, pomoz mi." Zašeptá. Ruce se mu třesou, z boku vytéká tmavá krev a vsakuje se do rozorané půdy. Hild, mladá krásná černovlasá Valkýra se k němu sklání. Plášť se jí sveze na jeho tělo, když pokrčí nohy a zblízka se dívá na ránu.

"Ódin řekl, že tenhle taky!" Rozkázala jedna z nich. Hild sebou cukla. Její vlasy se máčely v tratolišti krve. Bojovník zavřel oči a čekal na její poslední dotyk. Zhluboka, naposledy se nadechl.

"Díky."

***

"Co to cítím?" Křičí naštvaně Ódin. Rozhání se na všechny strany. Nemůže ten puch identifikovat. Jako by člověčina? Ale tady nahoře u nich? Kde by se tu vzal člověk? Bůh je vzteky bez sebe. Ten smrad tu čpí už několik dní. Otec všeho, bůh boje i smrti teď bojuje s něčím, co nezná. Valkýry se třesou strachem. Všechny sklání oči, neodváží se mu podívat zpříma do rozhněvaného obličeje.

"Najděte to!" Rozkáže a všechny jeho služky si oddychnou, že mohou odejít. Dívají se jedna po druhé a hledají odpověď. Pouze jedna jediná ví. Hild ukrývá ve svém božském pokojíčku veliké tajemství. Nedokázala to. Neuměla zabít ještě žijícího člověka. Ke všemu se jí tenhle odvážný bojovník líbí. Cítí k němu něco, jako zalíbení, něco jako když ráno vyjde slunce a zaplaví teplými paprsky svět. Ještě neví, že je to láska, ale líbí se jí to.

***

Cort se probouzí ve vzdušném, sluncem ozářeném paláci bez bolesti v boku. Uzdravuje se tak rychle! Polehává ještě na lůžku, ale sílí. Hild ho opečovává velmi ráda. Miluje, když se její ruce mohou dotýkat nahého nemocného těla. Omývá ho živou vodou a krouživými pohyby svých drobných prstů zahladila jizvu po ráně mečem.

Líbí se mu tahle péče. Dívka, kterou viděl na bojišti se ukazuje být dobrým společníkem a velmi šetrnou ošetřovatelkou. Její doteky jsou tak něžné, plaché, ale naplňují ho energií a nadějí.

Večer nemůže usnout. Dívá se přes vlající průhledné závoje na malou, drobnou postavu dívky, která ho začala přitahovat. To děvče, Hild, si svléká ten kousek oblečení, který ji halí a z amfory si polévá tělo. Rukama se hladí na ramenou, na zadku, pak nohy. Vpředu mohl jen vytušit, jak se její dlaně otírají o maličká prsa. Vnímá ztopoření. Sedá si na posteli a hrubě se uspokojí. Je rychlý a tichý, jen než se ona stihne domýt.

"Mohl bych se taky umýt," ozývá se náhle za jejími zády. Valkýra se leká, ale nebojí se ho.

"Jistě. Přinesu ti teplou vodu a omyju tě." Cort zatím usedá do vany na její místo. Hild je ve chvilce zpět. V misce nabere vonnou mast a natírá mu ramena, záda i prsa a paže. Bojovník podruhé cítí vzrušení. Ona se jen usměje a dál ho masíruje. Cort jí zvedá bradičku a zpříma se jí dívá do očí. Ona nesklání zrak, naopak její oči jsou ještě víc otevřené, panenky rozšířené a ona tiskne své rty na jeho. Hild ještě nikdy nezažila pocit hrubých velkých rukou na svém božském, křehkém těle. Po zádech ji přebíhá mráz. Ihned na to ji polévá horko. Tělo se pokrylo maličkými krůpějemi potu.

Cort slízává z toho tělíčka kapičky a nasává do nosu její vůni. Chuť Valkýry je neskutečná. Pověsti o těchto bytostech slýchával jako malé dítě, ale nikdy neslyšel nikoho vyprávět, že by ji potkal. A on Cort ji má dokonce ve své náruči a chystá se ji pomilovat. Nechce ji vystrašit. Hild rozpačitě přijímá jeho dotyky a pomalu se mu odevzdává. Její tělo ztrácí všechny zábrany a ona se noří do té nepoznané touhy a vzrušení. Nezvládá dýchat a přijímat vše, co ji tenhle velký, hrubý bojovník dává. Tělo se jí třese, cítí, že i duše se chvěje, ale líbí se jí to a nechce přestat.

Nějaká síla ji nutí křičet a zmítat jejím tělem v křečích, které nedokáže zastavit. Jako by vybuchla uvnitř nějakým nepopsatelným horkým proudem, jako by umřela a opět se narodila. Ta horkost, ta křeč, ji celou zaplavila a ona umírá pod dotyky tohohle Corta.

***

Když se křeč trošku odlila, odnesl ji do postele a položil ji něžně mezi polštáře. Vnikl do ní tak, jak se do ženy poprvé vniká. Její roztouženost nebyla k uklidnění. Její hlas zněl komnatou a ruce nevěděly, kde se zachránit. Za tohle ji Ódin zabije, blesklo ji hlavou.

"Ano, moje milá malá Hild, ZABIJU!"

ÓDIN!!!!!!!!

Cortovo tělo se na ni zkroutilo, jako by ho podťal. Naposledy vykřikl a umřel. Ležela tam pod jeho těžkým tělem a nemohla se hnout.

"Hm..., tak co s tebou, Hild?" Snažila se vymanit z pod toho těžkého těla a utéct. Ódin přisedl k jejímu lůžku, zacpával si nos, nedokázal snést puch člověčiny. Věděl co s ní. Pro tak křehké stvoření trest největší.

"Nilfheim, moje milá zlatá, Nilfheim." Pronesl.

"Ne!" Vykřikla Hild. Věděla, že je to země chladu a ledu, pro Valkýry největší trest za neuposlechnutí rozkazu. Bude tam mrznout do konce všech dní, bez možnosti smrti. Odtud není návratu.

Hild se rozhodla jinak. "Nikdy nebudu žít podle tvých rozkazů. NIKDY!" Zvedla své dlaně, chtěla se dotknout svého čela... Zadržel ji, ale pouze na chvilku...

"Ne, Hild, moje milovaná, ne!" Zakroutil hlavou Ódin. Chtěl ji jen zastrašit a po čase ji odpustit a vzít si ji zpět.

Ukončila to sama. Poslala se do říše mrtvých. Do podsvětí? Tam kde nikdy slunce nevychází, tam kde není ani kousíček naděje...

"Asi jsem byl moc tvrdý," posmutněl nejvyšší a setřel si žal, který se mu řinul z očí... "Ach, Hild, moje nejmilejší..."


Autor: Bohunka Jakubcová | středa 16.8.2017 8:00 | karma článku: 11.42 | přečteno: 551x

Další články blogera

Bohunka Jakubcová

Jak se... podepsala krví

"Nemohu Ti pomoci, jednou jsem Ti dal do vínku, co jsem uznal za vhodné a nemohu nic měnit." "Alibisto!" Tohle jí ale nestačilo

21.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 6.46 | Přečteno: 172 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Dáme si oběd v Karibiku?

"Temně modré moře, nádherné pláže, vítr ve vlasech. Bez tebe to tu není ono... Miláčku přileť za mnou, dáme si oběd, posílám ti pilota... Než přijde tvůj den, budeme zpět." Sbalila si jen pár nejnutnějších věcí.

13.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 6.13 | Přečteno: 127 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Mami koukej, motýl

Jak to dopadá, když vás opustí muž v těžké chvíli. Když jste na všechno sama. Když máte pocit, že nevíte kudy kam.

10.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 13.10 | Přečteno: 322 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Jak se.... nemohl rozhodnout kterou...

Johana? s dlouhýma nohama... auuuu. Tereza? jedině Tereza... ouuuu. Hanička? hmmm... Už ví, kterou???

6.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 8.57 | Přečteno: 299 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Marek Ryšánek

Než začnete kritizovat...jak si být vzájemně oporou

když se setkávám s lidmi, kteří nemají zkušenosti s křesťanstvím, snažím se jim přiblížit funkci církve obrazem o rodině. Říkám jim, že církev může být taková svého druhu větší rodina, kde jedni druhých břemena nesou.

21.9.2017 v 12:03 | Karma článku: 5.01 | Přečteno: 110 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Jak se... podepsala krví

"Nemohu Ti pomoci, jednou jsem Ti dal do vínku, co jsem uznal za vhodné a nemohu nic měnit." "Alibisto!" Tohle jí ale nestačilo

21.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 6.46 | Přečteno: 172 | Diskuse

Jiří Babor

Vůně

Tak tohle bude asi dost provokativní, to se omlouvám ale je to tak..................................

20.9.2017 v 18:09 | Karma článku: 6.70 | Přečteno: 211 | Diskuse

Dita Jarošová

Roš Hašana z Jičína...

Výstava fotografií "Jeruzalém nedělitelný a věčný" cestovatele, ochránce přírody, poslance PhDr. Robina Böhnishe právě dorazila do Jičína, symbolicky včas, právě v době největšího židovského svátku, Nového roku, vysokého svátku.

19.9.2017 v 21:52 | Karma článku: 12.23 | Přečteno: 240 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Průšovi já práci hledat nebudu! (povídka)

Když Průša vlezl do mé kanceláře (ano, mám svou kancelář), musel jsem vynaložit obrovské úsilí, abych na sobě nedal znát radost.

19.9.2017 v 14:00 | Karma článku: 12.70 | Přečteno: 394 | Diskuse
Počet článků 26 Celková karma 9.07 Průměrná čtenost 291

Kdo jsem? Jsem tvrdohlavá, hádavá ženská. ;)

Když mi chutná, tak hltám. :))

Občas převrhnu sklenici!!! (tedy často) 

Jsem bláznivě chaotická.

Jsem stále zamilovaná.

Patřím jen svým dětem!

Ale!!!

Miluju lidi!

Miluju zvířata. 

Miluju květenu v jakékoli podobě. 

Miluju jaro.

Miluju léto.

Miluju podzim.

Miluju zimu!

Miluju žít!  

Co nesnáším? VÍTR! :)



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.