Vševěd

......... princ se vrátil z cest....., vzal si princeznu za ženu....... a žili spolu šťastně až do smrti....... Nebo NE???... Funguje to v pohádkách jinak než v opravdovém životě? Kolik princezen smí princ milovat? Hmmmm.....?????

Slunce pálí. Jeho paprsky žhnou a moje tělo se škvaří. Ten pocit pálící se zpocené kůže, kterou chvilkami ovane vítr příboje, je tak uklidňující. Moře šumí a já slyším, jak naráží na vlnolamy. Šššš, šplouch... Nikde nikdo. Klid a jen ten zvuk průbojné vody, která stále znovu a znovu naráží na kameny a zkouší se dostat až ke mě. Šsss, šplouch... Dup, dup...

Oči slastně přivírám před tím oslněním. Převaluju se líně na písčitém břehu a písek si nechávám prolínat mezi prsty. Vítr ho unáší směrem ke skalnatému výběžku. Šsss, šplouch... Dup, dup...

Pod tělem jako by někdo pravidelně bubnoval. Zpočátku jen tak jemně, ale teď, když se soustředím, cítím ten rytmus stále víc. Šsss, splouch, dup, dup,..... dup, dup.... Jako by bušilo moje srdce. Ale srdce to není, je to mnohem pravidelnější a mnohem silnější. Dup, dup,....dup, dup...

Zvedám se na lokty a rozhlížím se odkud ten zvuk přichází. To bubnování v zemi je stále důraznější, jako by se chtěla země otevřít. Slunce tak pálí.

Tam za sklanatým výběžkem v dálce jakoby se něco hýbalo. Jako velké zvíře. Nedokážu zaostřit, slunce mi jako naschvál svítí do očí. Rukama cloním jeho sílu a zjišťuju, že je to kůň. Velký černý statný kůň. Jeho dusot už rozeznávám zcela jasně. Cválá, jeho nohy se elegantně zvedají do výše a zase dupou do písku. Na mohutných zádech něco nese.

Vstávám. Moje nahota teď není důležitá, jsem zvědavý jako malý děcko. Na hřbetě toho siláka sedí...

Poznávám ji, je to ona. Přesně tak, jak jsme se domluvili...

Hlavu zakloněnou dozadu, dlouhé bílé vlasy vlají ve větru. Její jemné ruce pevně drží zvíře za hřívu. Tělo tak křehké, zdá se, že průsvitné. Přibližuje se a já rozeznávám pevné dlouhé nohy, stehna, kterými svírá boky hřebce. Hřebce? Není to kůň. Vpředu na hlavě mu trčí roh. Jednorožec?

Nemyslím na to zvíře. Myslím na tu ženu. Na tu krásu, která z ní vyzařuje. Jako by nad ní držel stráž anděl. Tak magická, tak nadpřirozená, tak něžná.

Stojím uprostřed pláže s přesypávajícím se pískem, hřeberožec zpomaluje, jeho dusot pomalu ustává, ale nezastavuje docela.

"Podej mi ruku," zaslechnu, když je ode mne pár metrů. Hlas jako lyra, jako nejjemnější zvuk houslí, jako zpěv slavíka. Nevím proč, ale natahuju ruku vysoko a když ucítím její dotyk, všechnou svou silou a hbytostí naskočím za ní na ten široký hřbet zvířete.

Naše nahá těla v pravidelném cvalu doráží na sebe. Cítím v mém rozkroku její krásný a kulatý zadek. Rukama ji pevně, ale tak abych neublížil tu křehkost, držím kolem pasu. Tu a tam vnímám její pohupující se nahá ňadra. Zkouším jednou rukou podržet jeden z jejích skákajících vnadů, nebrání se. Je pevný a těžký, moje dlaň ho uchopí a moje touha vzroste. Cítím v klíně moji nastupující náklonost.

Zatahala koně za hřívu a ten zpomaluje, teď už jen tak překládá nohu přes nohu. Přendává mi i druhou ruku na místo určení, teď mám obě dlaně zaplněné. Pevně ji stisknu. Otáčí hlavinku ke mě. Je opravdu celá průsvitná. Oči tmavé jako uhel, ale řasy dlouhé, bezbarvé. Rty smyslně se smějící a nádherné, pravidelné, bílé zuby.

Políbíme se. Není to polibek. Je to něha, láska, vzrušení, je to touha, jemnost. Cítím chuť malin? Nebo jsou to jahody? Jahody s vanilkou? Je to vůně její vlasů šlehající mi přes obličej. Rukama brázdím opatrně po celém jejím těle. Směje se. Je tak... Nedá se to popsat. Ona je...

Zametám myšlenky a nechávám se unést chtíčem. Přehazuju nohu a seskakuju z oře. Sesedá mi rovnou do náruče. Je nádherná. Její tělo je bezchybné, nikdy jsem neviděl takovou dokonalost.

"Musíme do stínu," zašeptala a otočila hlavu vzdorovitě do slunce. Slunce žhnulo až se písek rozpouštěl. Slunce jakoby zůstalo na chvíli stát na místě a dívalo se jen na nás.

"Vrátím se," vykřikla najednou přímo jeho směrem. Na okamžik se schovalo za velký temný mrak a pak v klidu pokračovalo na své denní cestě k západu.

Vítr se utišil a vlny na moři přestaly zuřivě bušit do skal. Najednou jako by celý svět čekal, co bude dál. Ticho.

I já čekám. I ona. Uleháme spolu na písek a naše těla se proplétají. Nohy má omotané kolem mých. Už tolikrát jsem tohle zažil, ale dnes je to jiné. Rukama osahávám roztoužené místo, vzdychá, je vzrušená. Sjíždím obličejem níž. Líbám její boky a "ukusuji" kůži jako blázen. Její rozkrok zcela otevřený vyzývá, abych se schoval. Napjatě se propíná jako luk, její hlas je hlasitější a její sevření nehty drásavější. Pokračuju a ona se zmítá křečemi a rve si vlasy z hlavy, zakusuje mi do prstů a sténá.

Moje napětí je nesnesitelné! Dosténala! Její tělo polilo milion malinkatých kopečků husí kůže. Její oči se smějí štěstím. Převalí mne na záda a sedne si vedle mne. Olízne si rty a skloní se k němu. Ach! Její ústa jsou tak horká!  Oči se mi samy zavírají. Hlasitěji hlesnu a snažím se to vydejchat. Chci to vydržet co nejdýl. Tohle nemůžu ukončit rychle. Ale nejde to, moje mysl se brání, snaží se myslet na písek, který se mi lepí na celé tělo. Nepomáhá to, už musím...

...

Ležíme spolu, je přitisknutá po celé délce na mé tělo. Objímáme se a naše rty se chvílemi spojují k dalším polibkům.

Hřebec zaržál. Její oči posmutněly. I já cítíl, že se něco končí, něco, co nechci. Chci tu s ní zůstat a žít na pláži. Postavím malinký domeček a budu chytat ryby a budeme se spolu milovat každý den až do konce života. (Jak naivní...) Začala se zvedat k odchodu.

"Nechoď", prosím. Usměje se, ale není to šťastný úsměv. Naše ruce se pomalu pouští a já se jen dívám na něhu jak naskakuje na černého svalnatého jednorožce. Slunce se začíná schovávat za skálu a po obloze se začínají prohánět červánky.

Smutně se ohlédla na velkou červenou kouli mizicí za obzorem. "Manžel se už vrací domů, musím jít. Slíbila jsem to." Nechtěla se loučit, ani já nechci.

"Zase někdy, jestli chceš. A neztrať ty vlasy, znova by se mi to nemuselo povést." Usmála se. Mile se na mne podívala a já už se těšil na další den. Otočila koně směrem k západu a stehnama ho pobídla. Dusot se odrážel na všech okolních skalách.

Zase někdy! Hm.. Pomalu se šourám zpět, prsty u nohou se schválně bořím do chladnoucího písku. Vítr mi bodá do celého těla a šumění moře opět zaplavilo moje uši.

Je mi chladno.

...

Den pětistýšedesátýosmý. Stále vysedávám na pláži. Stále čekám. Večer co večer se dívám k červenému obzoru, jak se mi posmívá. Ve dne mne slunce bičuje svými paprsky. Tělo na uhel spálené, ale touha zůstává. Ty vzpomínky nikdo nevymaže, navždy zůstanou v mém mozku.

Měl bych se konečně vrátit za princeznou. Chci se vlastně ještě vrátit? Tři zlaté vlasy leží zapomenuty opodál.

Možná jednou....